Pavel Kovář
Pavel Kovář |
|
|
|
Profesor Vladimír J. Krajina (30.1.1905 - 1.6.1993) navštívil v březnu 1990 po více než 40 letech v emigraci Československo - byl přijat prezidentem republiky, Václavem Havlem, který mu za zásluhy v boji za svobodu a demokracii udělil Řád Bílého lva I. stupně. Navštívil také své bývalé univerzitní pracoviště, kde z rukou děkana přírodovědecké fakulty převzal zlatou medaili Univerzity Karlovy. V. J. Krajina byl rovněž jmenován čestným členem botanické společnosti. Později, dne 25. 5. 1993, se na Katedře botaniky PřF UK stala nejznámější prostora budovy Krajinovou posluchárnou. Přítomna slavnostnímu aktu byla část rodiny profesora Vladimíra Krajiny, reprezentovaná především jeho dcerou, paní Milenou Jandovou, dále byl přítomen kanadský kulturní atašé, děkan fakulty – prof. P. Čepek, předseda České botanické společnosti – Dr. J. Holub a řada dalších hostitelů i hostů. Vedoucí Katedry botaniky, prof. J. Jeník úvodním slovem připomněl mezníky života V.J.Krajiny s jeho odkazem české systematice rostlin a geobotanice. Prof. Krajina, v té době bohužel již v nemocničním ošetřování, zemřel ve věku 88 let několik málo dní po této události.
V.J.Krajina obdržel ve 22 letech titul doktora na Univerzitě Karlově v Praze, kde vystudoval botaniku. Postgraduálně poté studoval na univerzitách v Yale, v Bishopově muzeu na Hawaii, tokijské univerzitě a také na několika evropských univerzitách včetně Berlína, Ženevy, Paříže a Londýna. V tehdejším botanickém ústavu UK v Praze působil nejprve jako asistent, od r. 1934 jako docent (titul získal ve 29 letech za monografické zpracování rostlinných společenstev v dolině Mlynica ve Vysokých Tatrách) a od r. 1947 jako profesor. Do geobotaniky přinesl svým výzkumem Západních Karpat dosud nebývalý akcent na dlouhodobá měření půdních a klimatických parametrů ve výškovém stupni alpinské a subalpinské vegetace a neopomíjení kryptogam při velmi komplexním zpracování vegetačních jednotek. Kromě geobotanických témat (mimo horskou studoval též slanomilnou nebo vápnomilnou vegetaci) se věnoval taxonomii rodu kostřava (Festuca) a několika dalším rodům. Za druhé světové války se stal členem předsednictva „Ústředního vedení odboje domácího“ (ÚVOD), vysílal informace o nacistických válečných plánech včetně úmyslu vtrhnout do SSSR (tuto zprávu Stalin ignoroval). V r. 1943 byl gestapem zatčen a do konce války vězněn v Terezíně. Po skončení války do r. 1948 vykonával funkci generálního tajemníka Čs. strany národně socialistické. Před pronásledováním ze strany komunistů musel po převratu 1948 opustit zemi. Emigroval nejprve do Velké Británie a v r. 1949 do Kanady, kde při Univerzitě Britské Kolumbie založil s využitím především evropských geobotanických přístupů školu lesnické ekologie s mnoha následovníky. Jeho myšlenky se objevují v programech lesnických společností v Kanadě i v jiných zemích. Za svoji práci získal mnohá ocenění, několik čestných doktorátů, řád Kanady. Jeho jméno nese jedna z ekologických rezervací, které založil a jedna z univerzitních kateder. Žáci V.J.Krajiny kladou jeho nejvýznamnější výsledky do 5 hlavních okruhů: (1) organizace rostlinných společenstev, (2) ekologická sukcese, (3) adaptace rostlin k edafickým faktorům, (4) biogeochemie ekosystémů a (5) biogeoklimatická klasifikace severského lesního biomu. Byl výborným pozorovatel přírody a teoretikem stejně tak jako úspěšným praktikem a manažerem a zároveň obhájcem nenásilí a svobod, nositelem masarykovského etického odkazu. V Herbářových sbírkách PřF UK v Praze po něm zůstal nemalý počet cenných sběrů rostlin, nejen z domoviny, ale např. i z dalekého zámoří, a na „jeho“ oddělení, které na katedře botaniky PřF UK vedl, mj. také dveřní štít s nápisem „Přednosta geobotanického oddělení“.
Uveďme alespoň něco málo z otázek publika a odpověďi prof. Krajiny, zaznívající z magnetofonového záznamu pořízeného při jeho zmíněné návštěvě na mateřské Katedře botaniky PřF UK v r. 1990:
Pane profesore, dokázal jste přesvědčit své kanadské kolegy, že ze středoevropské metodologie nauky o rostlinstvu lze mnohé úspěšně aplikovat v podmínkách severoamerického kontinentu. Podařilo se vám skloubit metody vědeckých škol dvou kontinentů - na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru tak vznikla škola nová, vaše...
Nemyslete si, že bylo snadné začít v Kanadě pracovat nebo vůbec pracovat někde jinde - člověk se nemůže hned uplatnit, i kdyby měl sebemenší snahu. Musí mít nějak připravenu půdu. Mou výhodou bylo, že jsem mohl začít dělat geobotaniku tak, jak jsem se ji naučil tady, v Československu, u profesora Karla Domina. I když - já měl od začátku také určitou tendenci dělat něco jiného než pan profesor - to má ovšem asi každý student, každý asistent: chce se nějak lišit. Dost jsem napodobil rostlinného sociologa J. Braun-Blanqueta, ale přidával jsem na rozdíl od něho právě tu ekologickou část, kterou on už začal trošku používat, ale přece jenom ne tak, do takových detailů. A pak v Kanadě jsem to rozšířil na půdy, v pravém slova smyslu na půdní ekologii - v přírodě se musí půda respektovat, poněvadž jinak si člověk vlastně dává pásku přes oči a chodí přírodou víceméně slepý. Naučil jsem se pedologii do značné míry samoukou, trochu jsem pochytil z přednášek profesora Kopeckého, ale ten měl spíš metodu mechanického rozboru, méně chemického a bez chemie to nejde. Já jsem se chemii učil tak trochu současně s P. Silingerem, mým kolegou, nadějným botanikem, který zemřel mlád. A byl to právě on, kdo měl na mne značný vliv stejně jako jeho spolupracovník Petrů. Později jsem k tomu všemu přibral ještě klimatologii - jak v ní, tak u půdoznalství jsem se učil u ruských vědců - lhal bych tedy, kdybych svou práci považoval za naprosto originální. Člověk však musí vědu dělat tak jako kompendium - v Kanadě dnes tento směr nazýváme biogeoklimatologie, což je vlastně věda, která se etablovala na Univerzitě Britské Kolumbie.
Kolik žáků, pane profesore, jste vychoval a kolik asi z nich bylo podle vašeho názoru opravdu dobrých?
Odpovědět je těžké, právě proto, že si nelze vybírat studenty, poněvadž studenti si vybírají sami, a to je, myslím, to nejdůležitější. Protože kdyby si studenti sami nemohli vybírat svoje profesory, no tak zarazíme vůbec vývoj... Já bych řekl, že vlastně nejdůležitější je, aby si student svého profesora uměl vybrat a očekával od něho lekce, které může poslouchat anebo také nemusí, když na to přijde, protože všechno, co pan profesor vykládá, nemusí být pravda nebo to nemusí být pravda úplná. Vše je nutné nakonec revidovat, pravda se musí hledat. Tím, že jdete mezi studenty, kteří toho moc nevědí a kteří mají svoje všetečné otázky, tak vás to donutí k tomu, abyste stále víc a lépe mysleli. A nakonec vlastně každý učitel by také měl být veden svými žáky - nejen, že on vede ty žáky. Musí být rád - čím schopnější a inteligentnější jsou studenti, tím se stávají i učitelé trochu inteligentnějšími.
A co se týká počtu studentů - já jsem měl 35, možná 40 doktorandů, z toho někteří byli lepší než jsem byl já - to bych asi neměl připomínat, ale oni zde nejsou, tak je nepokazím. Profesor samozřejmě očekává od svých studentů co možná nejvíc. Čím víc, tím líp - to se musí třídit, a každý má být na to připravený. A každý musí být rád, když to profesor vyžaduje, možná i předpisuje. Já jsem používal hlavně metodu nepředepsaného, protože nevěřím žádnému diktátu. Diktát je hnusná věc, ve všem, a také ve vědě. Věda diktuje sama a musíte se nechat tou vědou, těmi kombinacemi věcí vést. Když za tím jdete, tak nemůžete dělat velké chyby,případně děláte pořád jenom dobře.
Od úmrtí prof. V.J.Krajiny uplynulo v r. 2003 10 let. Ještě předtím, na podzim, 7.10.2002, byla na budově katedry botaniky slavnostně odhalena jeho plastika - za přítomnosti ministra životního prostředí ČR Dr. Libora Ambrozka a kanadské velvyslankyně v ČR Margaret Huberové. Aktu se zúčastnila zejména botanická veřejnost – společnou patronaci převzali Česká botanická společnost za předsednictví doc. V.Řehořka a Přírodovědecká fakulta UK v Praze s děkanem prof. K. Štulíkem. Zúčastnili se též představitelé Českého svazu bojovníků za svobodu. Dlouhé období příprav spějících k tomuto završení si vzali na zodpovědnost prof. J.Jeník, bývalý vedoucí Katedry botaniky a dr. V.Větvička, ředitel Botanické zahrady PřF UK. Prvně jmenovaný seznámil přítomné ve své přednášce následující po venkovním expozé s životní cestou a vědeckým odkazem V.J.Krajiny.
Na závěr je vhodné uvést vzpomínku jeho posledního žáka z vancouverského univerzitního stolce, prof. Karla Klinky:
Jak vzpomínám na profesora V.J.Krajinu? Po několika letech naší vzájemné známosti mi jednoho dne řekl: „oslovuj mě Vladimíre a já ti budu říkat Karle“. Budu proto používat jméno Vladimír také v mé krátké vzpomínce na něho, která bude trochu odlišná od mnoha vážných líčení z jeho života a práce. Vladimír byl výborný, laskavý, šlechetný a hrdý muž - velký vědec (ekolog) a učitel. Byl jsem velice šťasten, že se od něho mohu učit, i když moje učení začalo až krátce po jeho odchodu do penze. Slýchal jsem od jiných o jeho proslulých přednáškách z doby, kdy zemřel Stalin nebo když byli zavražděni Kennedyové.
Fakticky jsem byl jeho posledním, byť neoficiálním, studentem. Strávili jsme hodně času v terénu při prospekci Britské Kolumbie za účelem vymezení ekologických rezervací. Mou rolí bylo následovat ho a postarat se o všechny rostliny, které Vladimír sbíral. Nevadilo, jestli jsem byli sami anebo s dalšími lidmi - vždy vyučoval: co je tohle, kde to je a proč to je. Byl to udolávající a úctyhodný příval informací. Jaká radost to byla pobývat s ním v lese a poučit se, jak číst v přírodě jako v otevřené knize... Zabralo mi to nějaký čas, abych absorboval a zpracoval všechny ty ohromující informace o vztazích mezi vegetací a prostředím, které se nedaly najít v knihách. Mohu dodat, že Vladimír byl nejistý řidič, protože jezdil rychle a často ho zaujal nějaký ekosystém u cesty. Byly i jiné senzitivní zážitky jako vytahování Vladimíra z vody, když uklouznul při startování hydroplánu. Ke konci mých studií mě Vladimír, oblečen do bílého pláště, zvával do své kanceláře, obvykle o víkendech, a dával mi série dlouhých lekcí o klasifikaci ekosystémů, přičemž vysvětloval slabé a silné stránky každé ze škol myšlení. Tyto lekce bývaly zpravidla přerušeny telefonátem jeho ženy s tím, že je čas jít domů na oběd. Jenže on neměl rád vyrušování a tak byl oběd často přinesen k němu do práce. Své pracovní paradigma týkající se klasifikace vyjadřoval asi takto: „Bez klasifikace není vědy o ekosystémech a ekologie. A není vůbec žádné vědy.“ („Without classification there is no science of ecosystems and ecology. And indeed, no science“.) Srovnatelně s informací o rostlinách vztažené k druhům (taxonům), zdůrazňoval vždy informaci o ekosystémech obsaženou v ekosystémové klasifikaci (syntaxonech). Podle mého názoru, systém biogeoklimatické ekosystémové klasifikace, který vyvinul, nemá sobě rovna v Severní Americe.
Vladimír strávil mnoho dní pomáhaje mi určit početné kolekce trav, jiných graminoidních rostlin a mechorostů. Byl schopen identifikovat jakýkoli rostlinný druh, dokonce z malých fragmentů, s jistotou a lehkostí; nicméně, byl kritický ke špatným sběrům a stěžoval si - že kdokoli jiný by to vyhodil z okna. K mému úžasu vždy nacházel ve sběrech, které byly resprezentovány jedním, pro mě neznámým mechorostem, několik dalších druhů (obvykle játrovek), jejichž jména (včetně autora popisu) pečlivě napsal na obal.
Také se mě pokoušel vtáhnout do politické arény. Doprovázel jsem ho párkrát na volební shromáždění uprostřed sedmdesátých let, kde mě uvedl mezi několik velmi významných osobností, ale jeho úsilí nebylo úspěšné, protože jsem v zásadě apolitický. Možná to je pozůstatek z mnoha let strávených pod komunistickým režimem.
Po dokončení studia, když jsem pracoval pro Lesnickou službu Britské Kolumbie, se naskytla příležitost pokračovat v rozvíjení klasifikace lesních ekosystémů Britské Kolumbie. Využil jsem této šance a po několika málo letech intenzivní praxe ve školení terénních lesníků, byl výsledek překvapující - klasifikace byla široce akceptována, ale co bylo důležitější, využívali ji při každodenním rozhodování. Vladimír byl velmi potěšen, když se stal svědkem takového vývoje, a dál mi radil při každé návštěvě v jeho úřadu nebo doma, kde jsem prováděl občasnou povinnou práci jako prořezávání přerostlých stromů naklánějících se na jeho dům.
V následujících letech jsme spolupracovali a spisovali pojednání o (1) ekosystémech Výzkumných lesů Univerzity, (2) rozšíření a ekologických charakteristikách lesních stromů pro učebnicové zpracování, a (3) indikačních hodnotách přízemní vegetace využívané k hodnocení kvality lesních stanovišť. Přál mi, abych získal jmenování na Lesnické fakultě, kde bych mohl navázat na jeho ekologické snahy. To se skutečně stalo a po třináct let jsem měl to privilegium vyučovat ekologii lesních dřevin a ekosystémovou klasifikaci.
Vždycky budu na Vladimíra vzpomínat - moje vzpomínky budou trvalé, protože svým životem si to zasloužil.
Jiný Krajinův žák, známý ekolog, prof. László Orlóci, který po sovětské invazi do Maďarska v r. 1956 emigroval z původní vlasti do Kanady, kde žije s manželkou Mártou dodnes, získal titul Ph.D. (1964) pod vedením prof. V.Krajiny. Na otázku: Co jste se od něho naučil?, odpovídá:
Cítím se velice šťastný, že jsem mohl mít profesora Vladimíra J.Krajinu jako vedoucího práce na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru. Naučil jsem se od něho mnohé v učebně, ale získal si u mě také nejvyšší respekt dík smyslu pro svobodu a odvahu, přímočaré povaze, férovosti k druhým, osvícenosti ducha a zajisté také dobrému humoru. Všichni, kdo ho dobře znali, by určitě chtěli, abych zmínil jeho hlubokou lásku k domovině a k českému národu, a co je také důležité z hlediska jeho charakteru, příkladné občanství ve své adoptivní zemi, za něž se stal rytířem Řádu Kanady.
Jeník J. (1992): Profesor Vladimír J. Krajina - čestný člen Československé botanické společnosti. Preslia, Praha, 64: 291-311.
Kovář P. (1993): Vladimír J. Krajina (30.1.1905 – 1.6.1993) – vyhnanec a vyslanec české vědy. – Vesmír, 72(10): 584-585.
Kovář P. (2002): Prof. László Orlóci, Kanada (osobnosti a instituce v zahraničí)(rozhovor). – Živa, 50(4): L-LI [kulérová příloha].
Kovář P. (2003): K 10. výročí úmrtí prof. Vladimíra J. Krajiny. – Živa, 51(3): XXXVI [kulérová příloha].
Kovář P. (2003): O V. J. Krajinovi v krajině lesů Kanady s K.Klinkou. – Živa, 51(3): XXXVII - XXXVIII [kulérová příloha].
Krupková L. (2003): Pocta V. J. Krajinovi. – Živa, 51 (3):XXXVI [kulérová příloha].
Adresa autora: Prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Albertov 6, 128 43 Praha 2
Obr. 1 - Prof. V. J. Krajina s manželkou v r. 1990 na Katedře botaniky PřF UK v Praze se svým dílem o vegetaci Mlynické doliny z katedrové knihovny. (Foto J.Kotlaba)
Obr. 2 - Plastika V. J. Krajiny na budově Katedry botaniky PřF UK v Praze, jejíž autorkou je akademická sochařka Nina Jindřichová. (Foto K. Prášil)
Obr. 3 - Při slavnostním aktu odhalení plastiky V. J. Krajiny na Katedře botaniky PřF UK v Praze promluvili velvyslankyně Kanady v ČR M. Huberová a ministr životního prostředí ČR, geobotanik dr. L. Ambrozek. (Foto K. Prášil)
Obr. 4 - Plastiku V. J. Krajiny na budově Katedry botaniky PřF UK v Praze s výhledem do Botanické zahrady PřF UK odhalili předseda České botanické společnosti, doc. V. Řehořek a děkan Přírodovědecké fakulty UK, prof. K. Štulík (stojící čelně),. Zprava přihlíží ředitel Botanické zahrady, dr. V. Větvička (s archem v ruce). (Foto K. Prášil)
Obr. 5 - Prorektorka UK v Praze, doc. J. Svobodová v rozhovoru s děkanem PřF UK, prof. K. Štulíkem a prof. J.Jeníkem, iniciátorem instalování Krajinovy plastiky na budově, kde působil, v průběhu slavnostního odpoledne v Botanické zahradě PřF UK. (Foto K. Prášil)
Obr. 6 - Vzpomínkového aktu na V. J. Krajinu 7.10.2002 se zúčastnil také jeho někdejší asistent, prof. E. Hadač (na snímku s manželkou), v té době 88-letý. Za nimi autor tohoto textu. (Foto K. Prášil)
Obr. 7 - Prof. V.J. Krajina s manželkou (na fotografii vpravo) při příležitosti oslavy osmdesátin v r. 1985 (L.Orlóci s chotí vlevo od manželů Krajinových). Fotografii zaslal prof. L.Orlóci pro publikaci v časopise Živa (viz citovaná literatura).