Antonín Buček, Hana Habrová, Jindřich Pavliš

Sokorta – projekt ZRP – silvo-pastorální tradice a současnost

Střední Východ hraje a v historii hrál vždy jednu z klíčových rolí ve světové kultuře, potažmo v zemědělství. Ostrov Sokotra s rozlohou 3650 km2, ležící geograficky poněkud jižněji, se nachází právě na křižovatce kultur Arábie, Středního Východu a Afriky. Tyto “Galapágy Indického oceánu“ bývají někdy pro svoji blízkost k Somálsku (250 km od pobřeží) označovány za nejseverovýchodnější část Afriky. Ostrov tvoří zbytky bývalého kontinentálního Afro-arabského šelfu a je obýván již zhruba po dobu 3000 let potomky prastaré jiho-semitské jazykové skupiny velmi vzdálené od Arabštiny.

Od roku 1999 je pod gescí MZe v rámci programu zahraniční rozvojové pomoci České republiky řešen projekt s názvem: Tvorba ekologické sítě a agrolesnická, kulturní a výchovná východiska trvale udržitelného rozvoje ostrova Sokotra. Projekt dospěl od fáze přípravy projektového dokumentu v r. 1998 (původní teze formulovány na základě dostupných rešeršních znalostí Sokotry), přes diplomatickou fázi formulace priorit v Jemenské Republice, až po řešení reálií terénní problematiky až do jeho závěrečné fáze shrnující získané poznatky v terénních realizacích. Cílem projektu bylo zmapovat současný stav ostrovních biotopů, vymezit ekologicky významné krajinné segmenty při tvorbě návrhu ekologické sítě a vytvořit rámce pro trvale udržitelné agrolesnické hospodaření místní komunity.

Diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz, tedy takového stavu, který by nastal v současné krajině při vyloučení zásahů člověka, byla cílem aplikace aktivit geobiocenologické typologie. Výsledky poskytly nezbytné podklady pro ochranu biotopů, rámce pro diferencovanou péči o krajinu a východiska pro plánovaní jejího trvale udržitelného využití. Po ukončení první etapy projektu v roce 2001 se ukázalo, že spojení tvorby ekologické sítě s agrolesnickými opatřeními a výchovnými aktivitami je v podmínkách pastevní krajiny aridních oblastí tropů s islámským kulturním kontextem velmi účelné.

S růstem lidské populace výrazně vzrostl na ostrově tlak na přírodní zdroje, jenž je dán především pastvou dobytka a nadměrnou spotřebou dřeva na palivo i stavbu. V důsledku pastvy se populace většiny dřevin nachází v kritickém stavu, včetně vzácných a památných endemitů, jako jsou kadidlovníky (Boswelia sp.), myrhovníky (Commiphora sp.), okurkovník (Dendrosicyos socotrana) a dračinec (Dracaena cinnabari). Jednoduchá „dendrometrická“ analýza prokázala, že jejich populace jsou přestárlé, s chybějícími mladšími věkovými třídami a absencí přirozeného zmlazení, jenž je likvidováno nadměrnou pastvou koz, ovcí a v horách i hovězího dobytka. Nejrozsáhlejší vegetační formací ostrova se tak stal nízký pastevní les. Jednou z bezesporu nejzajímavější lokalit ostrova je oblast Firmihin, kde český projekt provedl detailní porostní, pedologická a meteorologická šetření. Zde se zachovala populace endemického druhu dračince Dracaena cinnabari, přičemž dračincový les patří zřejmě k nejstarším kontinuálně existujícím lesním ekosystémům na Zemi (Miller & Cope, 1997). V minulosti se tento ekosystém nacházel na mnohem větší ploše bývalé Tethys (pevnina obklopující třetihorní moře, předchůdce dnešního Středozemního moře zvaného také Tethys) především na jeho přechodech z biomu deštného lesa k savanám; jeho výskyt byl doložen na celé řadě lokalit v Evropě.

Zdokonaleným využíváním člověkem již výrazněji ovlivněných částí krajiny precizními agrolesnickými postupy přijatými místními za prospěšné je možné snížit tlak na přírodní klimaxové ekosystémy. Z této myšlenky také vychází agrolesnická koncepce provázaná kontextuálně s českou metodiku vymezování systémů ekologické stability. Agrolesnické cíle projektu byly formulovány na základě úspěšných agrolesnických projektů realizovaných FAO a dalšími agenciemi v semiaridních oblastech, jenž také bývají častými ohnisky vojenských konfliktů (Balkán, Etiopie, Súdán, Palestina, Afganistán, atp.). Semiaridní oblasti jsou zpravidla po staletí pastevními krajinami, jejichž ekologická stabilita bývá při přelidnění často vychýlená z rovnováhy. Její znovuobnovení vyžaduje většinou bolestivou modifikaci lokálních pastorálních hodnot. Dostupné zkušenosti z podobných oblastí pak dokazují, že citlivou aplikací silvo-pastorálních postupů zohledňující socio-ekonomickou realitu je možno již v střednědobém kontextu zajistit trvale-udržitelným způsobem dostatek zdrojů potravy, paliva, píce a dalších užitků a tím napomoci ke stabilizaci konfliktních území. Zapracovat inovační agrolesnické prvky do domorodého hospodaření však vždy také vyžaduje kontinuální odbornou, technologickou a ekonomickou stimulaci zvenčí (tj. např. rozvojovými programy), až do okamžiku, než je nastartován auto-motivační proces. Pokračující stimulace zvenčí bývá po takovém momentu naopak demotivující.

Obecným smyslem všech plánovaných a realizovaných prací českého expertního týmu byla snaha o ovlivnění současných národních rozvojových aktivit na ostrově pozitivními ukázkami možných alternativ ve smyslu moderních trendů trvale udržitelného rozvoje. Zvýšený zájem četných zahraničních vědeckých týmů o ostrov znamenal také samozřejmou spolupráci s kolegy z královské botanické zahrady v Edinburgu (RBGE) a experty projektu EU (Socotra Archipelago Master Plan), jakož i spolupráci s pokračujícím projektem GEF/UNDP. Přímá spolupráce s lokálními státními institucemi – Environmental Protection Authority, či jemenskými odborníky z Ministerstva zemědělství a závlah, zejména při řešení citlivých otázek komunitních vlastnických vztahů byla základem pro úspěšné budoucí pokračování projektových aktivit. Dopad i účinek českého projektu má tedy v jistém smyslu i globální význam, mimo jiné kvůli designaci ostrova za lokalitu světového kulturního dědictví.

Během mnoha příležitostí pro prezentaci výsledků jsme se snažili vyhnout pouhému zdůrazňování dosažených úspěchů, jak je běžným zvykem. Často opomíjeným faktem v chráněných přírodních oblastech kde s přírodou koexistuje domorodá komunita se složitými tradicionalistickými a socio-ekonomickými strukturami je totiž zdůraznění všech dosažených zjištění, v neposlední řadě i těch negativních. Protože ne jen úspěchy, ale i prezentace faktů, jež k úspěchům nevedou (vazba na přijetí změn domorodci) mají velkou hodnotu pro faktické fungování praktického managementu přírody.