Andrea Pondělíčková

Minulost a perspektivy české rozvojové spolupráce

V oblasti rozvojové pomoci není Česká republika zdaleka nováčkem. Již před rokem 1989 zavazovalo bývalé Československo, jako jednu z ekonomicky nejrozvinutějších socialistických zemí, poskytovat pomoc ideologicky spřízněným režimům třetího světa. Tato pomoc měla různé formy od dodávek léků a potravin přes technickou pomoc, spočívající ve vysílání odborníků, budování školících středisek či přijímání stážistů a poskytování stipendií ke studiu na českých a slovenských vysokých školách. Další významnou položkou bylo poskytování dlouhodobých vládních úvěrů za zvýhodněných podmínek. Tyto veškeré aktivity byly institucionálně zastřešeny v rámci Federálního ministerstva zahraničního obchodu ČSSR.

Na počátku 90-tých let došlo k útlumu rozvojové pomoci, který byl do značné míry způsoben obecně negativním postojem veřejnosti ( nedůvěra občanů ve veškeré mezinárodněpolitické kroky bývalého režimu). Impulsem k obnovení programu rozvojové pomoci byl vstup České republiky do OECD. Tímto členstvím dala ČR najevo svoji příslušnost k bohatší části světa a musela také přistoupit na organizací deklarovaný princip solidarity se zeměmi, řazenými do skupiny rozvojových států. Již v průběhu roku 1995 učinila ČR konkrétní kroky a vládou byl schválen koncepční dokument „Zásady pro poskytování zahraniční pomoci“. Tyto zásady stručně definovaly postupy a kompetence resortů a vlády při poskytování rozvojové a humanitární pomoci. Ačkoliv měla mít dle tohoto dokumentu česká rozvojová pomoc koncepční charakter, nabývala v následujících letech podoby izolovaných projektů, často nevycházejících z jasně stanovených priorit , ale spíše z individuálních iniciativ. Důsledkem byla teritoriální a sektorová roztříštěnost, např. v letech 1996-2000 byly uskutečněny významnější projekty ve více než čtyřiceti státech. Tato roztříštěnost v kombinaci s poměrně nízkým objemem finančních prostředků problematizovalo konečný efekt a očekávanou zpětnou vazbu k udržování dobrých vztahů mezi Českou republikou a partnerskými zeměmi. Také plánované postupné navyšování finančních prostředků vyčleněných na rozvojovou pomoc se vzhledem k celkovému hospodářskému vývoji ČR nenaplnilo, v mezidobí došlo naopak k jejich značnému snížení.

Vedle vládní zahraniční pomoci se zvláště v souvislosti s konflikty v bývalé Jugoslávii začaly úspěšně rozvíjet i aktivity nevládního sektoru. Zpravidla se jednalo o pomoc humanitární, v některých případech ale i s jistým přesahem do oblasti dlouhodobější stabilizace a rozvoje dotyčných oblastí.

Zásadnějším krokem k reformě systému české rozvojové pomoci se stala „Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období let 2002-2007“. Tato koncepce dala impuls pro sektorovou i teritoriální koncentraci rozvojové pomoci a vymezila pro to dvacet prioritních zemí, do kterých se má česká pomoc přednostně soustředit. Došlo též k ustavení Rozvojového střediska při Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, jakožto poradní odborné instituce v novém systému zahraniční rozvojové pomoci. Od přijetí této koncepce došlo i k nárůstu objemu finančních prostředků, směřujících na realizaci bilaterálních a multilaterálních projektů, s plánovaným každoročním navýšením. Lze však konstatovat, že i nadále je ČR velmi vzdálena cíli, který si pro výši prostředků věnovaných na zahraniční rozvojovou pomoc stanovily členské státy Evropské unie.