Vladimír Simanov
Vladimír Simanov |
|
|
|
Vstupem do Evropské unie se Česká republika stane součástí jednoho z největších poskytovatelů rozvojové pomoci na světě. Z kandidátské země, která sama byla ještě v roce 2001významným příjemcem pomoci z EU, se stane státem, který bude přispívat 0.33 % svého GNI na rozvoj nejchudších zemí světa. Rozvojová pomoc, realizovaná EHS/EU po dobu téměř 50 let, si vyžádala specifické organizační struktury a formálně byrokratické postupy, kterým se musí ČR co nejrychleji přizpůsobit. Jen tak může využít bohatých zkušeností svých expertů z dřívějšího poskytování pomoci socialistickým rozvojovým zemím, a z působení expertů v podniku Polytechna. Navázat přitom lze i na zahraniční absolventy československých vysokých škol, kteří v bývalém Československu studovali rovněž v rámci zahraniční pomoci. Participací na evropské rozvojové politice se posílí prestiž České republiky nejen v rozvojovém světě, ale i mezi ostatními poskytovateli rozvojové pomoci. Aby však byla Česká republika na tomto poli více „vidět“, je potřeba překonat současnou roztříštěnost české zahraniční pomoci. Českoslovenští lesníci byli vždy v řadách expertů Polytechny, a šířili dobré jméno našeho lesnictví po celém světě. Není proto důvodu, proč by tomu tak nebylo i nadále. České lesnictví má vynikající úroveň, a absolventi lesnických škol jsou profesně připraveni tak, že jsou schopni bez větších obtíží zvládnout odborné působení mimo Evropu. Významné je i to, že kontinuita lesnických projektů v zahraniční pomoci nebyla nikdy přerušena, a že všechny české lesnické projekty byly hodnoceny dobře. V zemích, kde je dříví jediným zdrojem energie pro obyvatelstvo, a kde těžba převládá nad zalesňováním, jsou lesnické projekty nesmírně potřebné. Významné je i to, že v rozvojových zemích je lesnictví úzce propojeno se zemědělstvím, které je trvale preferovaným směrem zahraniční rozvojové pomoci. Proto mají lesnické, případně agro-lesnické projekty, vysokou šanci na přijetí. Důležité je i propojení lesnictví a zpracování dřeva, protože rozvojové země nechtějí vyvážet nezpracovanou surovinu. Pro realizaci české zahraniční rozvojové pomoci se vybírají projekty podle kritérií velice podobných EU. Bohužel kvalitních projektů je málo, a proto se upřednostňuje kvalita projektu před teritoriální preferencí. Koncentrovat tedy českou pomoc do menšího počtu zemí se zatím nedaří. Aby se mohly ve větší míře české projekty prosadit mezi projekty financovanými EU, je nutné zlepšit jejich kvalitu, a u projektů již realizovaných se věnovat i propagaci výsledků. Práce v zahraničí může být někdy doprovázena zklamáním, ale především je zdrojem dalšího poznání, a protože za ním jde každý tvůrčí člověk, nebude jistě o lesnické projekty zahraniční rozvojové pomoci nouze.
Vstupem do Evropské unie se Česká republika stane součástí jednoho z největších poskytovatelů rozvojové pomoci na světě, který také prakticky na území celého světa působí. Na příklad, v roce 2001 EU vynaložila na pomoc nečlenským státům více než 6.6 mld. EUR. I když společenské a ekonomické změny ve střední a východní Evropě učinily z kandidátských zemí dočasně přední příjemce pomoci EU (v roce 2001 přes 1.2 mld. USD, přičemž česká republika byla čtvrtým největším příjemcem pomoci po Polsku, Jugoslávii a Rumunsku), směřovala pomoc EU v uvedeném roce i do subsaharské Afriky (přes 1.5 mld. USD), zemí severní Afriky a Blízkého východu (735 mil. USD), Asie (645 mil. USD), Latinské Ameriky a Karibiku (506 mil. USD), a dalších teritorií (658 mil. USD).
Evropa je tradičním dárcem pro Afriku. Např. v 70. a 80. létech obdržely státy jižní Asie od EHS/EU asi 32 mld. ECU, což byl pětkrát nižší objem pomoci než byl poskytnut subsaharské Africe, a přitom pomoc asijským státům měla charakter humanitární a potravinové pomoci. Jen relativně malý podíl byl vynaložen na hospodářskou spolupráci. Ale i tak byla EU druhým největším dárcem pomoci asijským státům (Japonsko cca 50 %, EU 30 %, USA 9 %). Dosavadní spolupráci se zeměmi Asie a Latinské Ameriky kodifikovalo nařízení z roku 1992, které stanovilo dvě hlavní oblasti spolupráce: rozvojovou pomoc pro nejchudší země, a hospodářskou spolupráci se zeměmi s vysokým potenciálem hospodářského růstu. Proto objem pomoci asijským státům dále roste. Za rozvojovou spolupráci s asijskými zeměmi je odpovědné Generální ředitelství pro vnější vztahy (DG Relex) a nikoliv DG pro rozvoj.
Vztahy s Latinskou Amerikou sice navazovalo EHS od 60. let, ale hlavním impulsem k jejich rozmachu bylo rozšíření EU o Portugalsko a Španělsko. Spolupráce EU s oblastí Latinské Ameriky je realizována prostřednictvím více regionálních integračních uskupení, Skupinou z Ria (založenou v roce 1986, zahrnující nyní celou Latinskou Ameriku), organizací Mercosur (jejímiž členy jsou Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay – od roku 1998 se jednání zúčastňují i Chile a Bolívie, ale na společném trhu se nepodílejí) a Andským společenstvím (Bolívie, Ekvádor, Kolumbie, Peru, Venezuela). Vedle politického dialogu a obchodních vztahů je prioritní oblastí mezi EU a Andským společenstvím boj proto drogám, jemuž byly dány základy Deklarací z Cochabamby v roce 1996. Problematika drog se odráží i v obchodních vztazích, kdy EU poskytuje celní preference andským zemím prokazatelně omezujícím produkci drog a obchod s nimi. (Na 90 % produktů dovážených z Andského společenství se neuplatňuje clo). S Mexikem a Chile, které nejsou členy žádného regionálního uskupení, udržuje EU bilaterální vztahy.Vztahy mezi Střední Amerikou zahájila schůzka na ministerské úrovni v San José v roce 1984, ale dohoda o spolupráci byla podepsána až v roce 1993. Nevýznamnější akcí co do objemu financí (250 mil. EUR) bylo odstraňování následků hurikánu Mitch. V posledních letech je středoamerická oblast v přepočtu na obyvatele největším příjemcem pomoci z latinskoamerických zemí, a vůbec největším příjemcem pomoci je v současné době Nikaragua.
Myšlenka poskytování pomoci ve prospěch sociálního a hospodářského rozvoje koloniálních území pochází z 30.let minulého století, a definitivně se prosadila v letech druhé světové války. Řešením vztahů mezi sjednocující se Evropou a bývalými koloniemi (většina afrických zemí získala nezávislost do roku 1962) se zabývala pravidelně různá mezinárodní fóra.
První formou pomoci bylo postupné odstranění cel a množstevních omezení na zboží pocházející z těchto států (bez požadavku na reciprocitu). Tento princip se zachoval do současnosti v té formě, že z nejméně rozvinutých zemí se do EU dováží bezcelně vše s výjimkou zbraní a munice (na základě iniciativy „všechno kromě zbraní“ z roku 2001). V dalším kroku se státy tehdejšího EHS zavázaly přispívat na investice. Poté byl ustanoven Fond pro rozvoj zámořských zemí a území, známý později jako Evropský rozvojový fond (EDF). Prostředky tohoto fondu (v I.etapě – do poloviny 60.let) byly určeny převážně na investice všeobecného významu a investice do sociálních institucí (dopravní infrastruktura, nemocnice, školy). Druhý Evropský rozvojový fond (2.EDF – v 60. a 70.létech) preferoval především rozvoj zemědělství (40 % zdrojů), dopravní infrastrukturu (přes 30 %) a vzdělávání (cca 10 %), a třetí Evropský rozvojový fond (3.EDF – do 70.let) preferoval dopravní infrastrukturu (37 % zdrojů), zemědělství (30 %) a vzdělávání (10 %). Každý EDF měl vytýčenu určitou prioritu: potravinové zabezpečení, rozvoj venkova, zastavení půdní eroze, zastavení postupu pouští, stimulaci soukromého sektoru, diverzifikaci výroby, ochranu životního prostředí, rekvalifikaci, tvorbu pracovních míst, omezování chudoby, (v roce 1990 i lidská práva jako podmínku rozvoje), a po roce 1995 i „dobré vládnutí“, zákonnost a boj proti korupci, od roku 2003 udržitelný rozvoj.
Od roku 2000 probíhá současný, 9.EDF, odstartovaný dohodou s Cotonou (platnou 20 let od 1.4.2003), mající jako prioritu makroekonomickou politiku, sociální služby, dopravu, potravinové zabezpečení, rozvoj venkova a budování institucí. Finanční protokoly jsou uzavírány na 5 let, a např. pro léta 2000 až 2005 se počítá s částkou 15 200 mil. EUR.
Odstranění cel bylo kritizováno jako nesystémové opatření signatáři GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu), a země sovětského bloku celý systém pomoci označovaly jako „kolektivní kolonializmus“. To přispělo k tomu, že až do 80.let byly při řešení zahraniční pomoci ignorovány ryze politické otázky (demokracie, lidská práva), a to i proto, že i pouhý náznak dialogu na tato témata byl přijímajícími státy odmítán jako vměšování.
Proces pomoci byl poznamenán tím, že státy přijímající pomoc, neochotně přijímaly rady a doporučení dárců, a vnímaly je jako paternalistické pozice vynucované ekonomickou silou. Úmluva z Lomé (1975), zavedla jako řešení tohoto napjatého vztahu aktivní účast příjemců pomoci ve všech fázích projektů (programování, posouzení, výběr, implementace, evaluace).
Velkým problémem je od 80.let zadluženost, projevující se jako neschopnost některých států splácet úroky z úvěrů. Řešením je postupný nárůst podílu grantů místo půjček (dokonce i nedoplatky půjček jsou měněny na granty), a u půjček jejich podmiňování programem strukturálních změn podle požadavku MMF a Světové banky. (Nutno však přiznat, že některé strukturální změny se citelně dotýkají určitých sociálních skupin).
Konec konfrontace Západ – Východ, z počátku 90.let se projevil i na rozvojové pomoci, která přestala být nástrojem studené války v tom smyslu, že skončilo soupeření o přízeň a tím i o politickou orientaci.
Přibližně od 90.let se také projevuje rozčarování západoevropské veřejnosti z nedostatečných výsledků prostředků vložených do rozvojové pomoci, a od téže doby jsou také státy střední a východní Evropy přizvávány ke spoluúčasti na zahraniční pomoci.
Po roce 2000 se v zahraniční rozvojové pomoci objevuje jako nový prvek hodnocení respektování lidských práv, demokratických principů, vlády zákona a dobrého vládnutí, které jsou považovány za základní (essential) podmínku rozvojové pomoci, zatímco řízení lidských, přírodních, ekonomických a finančních zdrojů je hodnoceno jen jako podmínka důležitá (fundamental). Nedodržení základních podmínek může vyústit až do pozastavení spolupráce.
Rozvojová spolupráce, realizovaná EHS/EU po téměř 50 let, si postupně vyžádala specifické organizační struktury. Orgány, zabývající se rozvojovou spoluprácí existují v rámci Evropské komise, Evropského parlamentu, i Rady EU, a na rozvojové spolupráci se podílí i Evropská investiční banka (EIB). V rámci Evropské komise jsou takovou strukturou DG, rozdílné podle zemí a typů pomoci, a Humanitární úřad Evropského společenství (ECHO).
Formalizace schvalovacích a kontrolních mechanizmů dosáhla do současné doby takové míry byrokracie, že procedura vypracování a přijetí projektu, následné přiznání finančních prostředků a zahájení jejich vyplácení trvá od 3 do 6 let. Proto nyní probíhá reforma, s cílem snížit počet závazných procedur ze stávajících 48 na 6 až 7, a zkrácení trvání celé procedury.
Metodologie projektového cyklu EU se stále precizuje a rozšiřuje až do svébytné disciplíny. Od předkládaných projektů a programů se očekává konzistence s celkovou strategií a politikou EU v oblasti externí spolupráce, definovanou smlouvami, nařízeními a směrnicemi, stejně tak jako dodržování následujícího „rituálu“:
1) Vztah projektu a jeho budoucího uživatele.
Zkoumá se, do jaké míry se cílová skupina obyvatel zúčastňuje již fáze přípravy projektu, a jak se s touto skupinou počítá v průběhu realizace projektu. Podle toho se usuzuje, zda cílová skupina „bere projekt za svůj“, a zda je tedy pravděpodobné, že aktivita sledovaná projektem má šanci pokračovat i po ukončení financování projektu zvenčí.
(To může být dosti komplikované při požadavku na zaměření projektu na jistou sociální skupinu, národnostní menšinu, ženy atd.)
2) Podpora projektu ze strany příjemce (policy support)
Posuzuje se, jaká je míra podpory projektu ze strany partnerské země (finanční vklad, naturální vklad, institucionální podpora projektu, garance), a z toho se usuzuje na možnost podpory projektu i po skončení financování dárcem.
3) Jaké jsou navrženy technologie
Posuzuje se, zda jsou navržené technologie vůbec (ihned) realizovatelné v místních podmínkách. Obvykle není akceptován návrh na instalaci „revoluční“ technologie, která by „přeskočila“ soudobou technologickou úroveň v místních podmínkách.
(Náklady na pořízení a provoz, kvalifikační předpoklady, přiměřenost infrastruktury, splnitelnost bezpečnostních a hygienických norem).
4) Sociální dimenze projektu
Posuzuje se, do jaké míry bere projekt v úvahu místní sociální a kulturní zvykové normy, a jak je zajištěno, aby cílová skupina měla přístup k efektům projektu jak v průběhu realizace, tak po jeho ukončení. (Aby neměl projekt dopředu zjevného nepřítele!).
5) Rovnoměrné zastoupení žen a mužů
Posuzuje se, zda projekt přinese zaměstnanost mužům i ženám, a zda projekt dlouhodoběji přispěje k vyrovnávání nerovnoprávného postavení žen (které se předpokládá automaticky).
6) Ochrana životního prostředí
Posuzuje se, do jaké míry projekt přispěje k setrvalosti využívání obnovitelných zdrojů, případně jak podpoří či ohrozí životní prostředí
7) Institucionální záruky
Posuzuje se, zda příslušná místní instituce zabezpečující realizaci projektu (z hlediska kapacitního, řídícího, finančního, legislativního) je toho vůbec schopna.
8) Ekonomická a nákladová přijatelnost
Posuzuje se zda náklady na projekt budou v relaci s očekávanými přínosy, případně, zda projekt představuje vhodnou dlouhodobou investici.
Každý bod metodiky má svůj modelový metodický přístup, nebo specifikované požadavky. Jedná se například o analýzy postojů jednotlivých skupin v cílové skupině osob (stakeholder analysis), analýzy rizik, analýzy vazeb mezi proměnnými faktory projektu (logical framework), rozbor podmínek dodržení hlavních kvalitativních ukazatelů (key quality factors), časové harmonogramy aktivit projektu s odpovídajícím čerpáním zdrojů atd.
V EU se projektový cyklus realizuje ve striktně dané posloupnosti kroků, začínajících dohodnutou strategií pro příslušnou zemi a sektor. Pak vzniká koncept projektu, který se poté jasně formuluje, realizuje a vyhodnotí. Každé vyhodnocení má za cíl zlepšit strategii EU a řešení problémů v konkrétním sektoru přijímající země. Projektový cyklus má šest etap:
1) Programování
V této etapě se analyzují problémy přijímající země, možnosti jejího rozvoje, principy a směrnice rozvojové pomoci EU v příslušné zemi, místní možnosti a rizika, možnosti jednotlivých zemí EU (rozvojová konkurence), a na základě tak podrobné analýzy se formuluje strategický program rozvojové pomoci (country strategy paper).
2) Identifikace
Identifikace je etapou, kdy se na základě strategického programu hloubkově analyzují problémy dotýkající se cílové skupiny, studuje se podrobně problém, analyzují se nápady a koncepty řešení. Je to tedy podrobnější zpracování problému, pro které se používá termín screening. EU doporučuje v této etapě vypracovat i předběžné studie proveditelnosti (pre-feasibility studies).
3) Formulace projektu
V této etapě se posuzuje, jak materiál navazuje na strategický program rozvojové pomoci, jak jsou naplněny hlavní zájmy cílové skupiny, a jaké jsou kvalitativní ukazatele projektu. V této etapě by se měli zúčastnit práce na projektu i jeho budoucí uživatelé. Ověřuje se vhodnost projektu, jeho proveditelnost a připravuje se podrobný plán realizace včetně požadavků na zdroje. Výsledkem této etapy je rozhodnutí, zda projekt vůbec předložit k financování, či nikoliv.
4) Financování
V této etapě se komisionelně projekt buď příjme, či nepřijme k financování. V případě přijetí následuje sepsání a podepsání dohody s příslušnou vládní organizací přijímající země, ve které obě strany podepíší finanční a realizační podmínky a závazky.
5) Realizace
Realizace může zahrnovat i subkontrakty na technickou pomoc, expertní práce a služby, i dodávky materiálů a zařízení. Závěrem je rozhodnutí o ukončení projektu, nebo jeho prodloužení.
6) Hodnocení
Účelem této etapy je posouzení, zda bylo cílů projektu dosaženo, a jak hospodárně. Hodnocení musí být hodnověrné a použitelné pro analýzu přínosů pro přijímací i dárcovskou stranu, a pro formulaci doporučení pro další follow-up projekty. Běžné je proto důsledné průběžné monitorování každého projektu.
EU rovněž doporučuje standardní náplň projektových dokumentů:
1) stručné resumé
2) úvodní informace
vazba na politické záměry EU, návaznost na strategii zahraniční rozvojové pomoci v příslušné zemi, přístup vlády přijímající země
3) analýza příslušného sektoru a problémové oblasti
4) popis projektu
cíl, strategie, propojení s aktivitami jiných dárců, zkušenosti s řešením podobných projektů, deklarování hlavních indikátorů schopných prokázat úspěšnost výsledku
5) předpoklady, rizika
6) realizace
hmotné a nehmotné prostředky
organizační zajištění
pracovní plán
odhadované náklady a rozpočet
specifika
způsoby monitorování a hodnocení projektu
7) ukazatele kvality projektu
participace uživatelů na projektu
politická podpora projektu ze stany příjemce
přiměřenost navržených technologií
sociálně-kulturní aspekty
rovnoprávné zastoupení žen
ochrana životního prostředí
institucionální zabezpečení
ekonomická a nákladová přijatelnost
8) přílohy
Veškerá nabídková řízení EU jsou publikována v angličtině a francouzštině, s uvedením podmínek a kritérií, která musí uchazeč splnit. Řešitelská organizace musí být z členské země EU, nebo ze země přijímající. V žádosti o kontrakt musí organizace (i její partneři) uvést základní ekonomické a finanční údaje za poslední tři roky (včetně auditorské zprávy), a zkušenosti v předmětné oblasti rovněž za tři poslední roky (maximálně 15 projektů).
Pro získání informací o nabídkových řízeních EU týkajících se rozvojové pomoci je vhodné sledovat webové stránky příslušných DG Evropské komise a Úřední věstník Evropských společenství (europa.eu.int/abc/doc/off/bull/en/welcome.htm.)
Forma vypisování může být:
1) výzva k projevení zájmu v rámci přípravné fáze (Call for Expressions of Interest)
2) výzva k podání projektů (Call for Proposal)
3) výběrové řízení (Tender)
Česká republika není žádným nováčkem v rozvojové pomoci. Bývalé Československo, jako jedna z ekonomicky nejrozvinutějších socialistických zemí, poskytovalo pomoc politicky zpřízněným zemím třetího světa. Jednalo se v tehdejší terminologii o tzv. socialistické rozvojové země – Kubu, Mongolsko, Vietnam a Kambodžu, a tzv. země přednostního zájmu - Afghánistán, Angolu, Etiopii, Mosambik, Jižní Jemen a Nikaraguu. Technická pomoc, realizovaná zpravidla prostřednictvím podniku Polytechna, byla poskytována i v Alžírsku, Tunisku, Kuvajtu a Maltě. Formou rozvojové pomoci bylo i poskytování až 500 stipendií ročně ke studiu na československý vysokých školách. Mimoto se Československo běžně podílelo na humanitárních akcích na celém světě.
Po roce 1990 nastal útlum v rozvojové pomoci, a to i z důvodu negativních postojů veřejnosti k pomoci rozvojovým zemím. To vedlo k nevyužívání potenciálu českých expertů, a k nežádoucímu časovému přerušení českých zahraničních aktivit. Vzhledem k tomu byli čeští experti na řadě míst nahrazeni experty z jiných zemí. Nezávisle na vládní zahraniční pomoci se rozvíjely aktivity nevládního sektoru, kterému se podařilo překonat negativní vnímání zahraniční pomoci veřejností.
Zahájením jednání o vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) dala Česká republika signál, že přistupuje na princip solidarity zemí bohatých s méně bohatými. Přestože měla mít česká rozvojová pomoc koncepční charakter, měla spíše podobu izolovaných projektů vycházejících nikoliv z jasně stanovených priorit, ale z individuální iniciativy tvůrců projektů. Důsledkem je dosavadní teritoriální i sektorová roztříštěnost české rozvojové pomoci. Např. v letech 1996-2000 byly realizovány významnější projekty ve čtyřiceti státech.
Vstup České republiky do EU a její participace na evropské rozvojové politice posílí vliv a prestiž ČR v rozvojovém světě. ČR začne přispívat na rozvojovou pomoc jak prostřednictvím obecného rozpočtu EU, tak (později) příspěvkem do EDF. Očekávat je možno i navyšování programu bilaterální pomoci v souvislosti se závazky, které na sebe ČR vzala (minimální příspěvek na rozvojovou pomoc je pro členské státy 0.33 % z GNI, a za celou EU 0.39 %).
V současné době platí Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 – 2007 (z prosince 2001), ve které jsou za prioritní země vybrány Afghánistán, Angola, Bolívie, Bosna a Hercegovina, Burkina Faso, Etiopie, Jemen, Jugoslávie, Kazachstán, Libanon, Makedonie, Mali, Mongolsko, Namibie, Nikaragua, Palestina, Salvador, Ukrajina, Uzbekistán a Vietnam.
V rámci přizpůsobování systému rozvojové pomoci v EU bylo jako poradní prvek zřízeno Rozvojové středisko při Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, a na Ministerstvu zahraničních věcí byl v roce 2003 zřízen Odbor rozvojové spolupráce. Garanty projektů rozvojové pomoci zůstávají jednotlivá ministerstva.
Českoslovenští lesníci byli vždy v řadách expertů Polytechny, a šířili dobré jméno našeho lesnictví po celém světě, na lesnických fakultách studovali a studují posluchači z celého světa, u nás se zapracovávali evropští i mimoevropští odborníci pro lesnictví a zpracování dřeva. Proč by to tak nemohlo být i nadále? Mluví pro to celá řada důvodů:
České lesnictví má nesporně vynikající úroveň
Nikdy jsme nebyli koloniálním státem, a proto k nám mají občané rozvojových zemí větší důvěru v tom smyslu, že vnímají náš projekt jako pomoc, a ne jako pokus kolonizovat
Český lesník chápe les ekosystémově, a proto (má-li zažitou lesnickou typologii) obstojí v jakýchkoliv přírodních podmínkách
Český lesník chápe lesní hospodářství jako víceúčelové obhospodařování krajiny, a proto mu nečiní potíže adaptace na agroforestry, agrenforestry či plantáže lignikultur
V zemích, kde je dříví jediným zdrojem energie pro obyvatelstvo, a kde těžba převládá nad zalesňováním, jsou lesnické projekty nesmírně potřebné
V rozvojových zemích je lesnictví velice úzce propojeno se zemědělstvím, které je v podstatě trvale preferovaným směrem zahraniční rozvojové pomoci. Proto mají lesnické, případně agro-lesnické projekty, vysokou šanci na přijetí
Důležité je propojení lesnictví a zpracování dřeva, protože rozvojové země nechtějí vyvážet nezpracovanou surovinu, ale provozovny, ani na jednoduché zpracování dřeva zpravidla nemají
Český lesník, jako příslušník malého národa, se nespoléhá jen na svůj mateřský jazyk
I po roce 1990 si lesnické projekty zahraniční pomoci zachovaly kontinuitu a jsou dobře hodnoceny
Absolventů českých lesnických škol je tolik, že „mohou být ve světě vidět“, a např. na LDF MZLU v Brně si mohou studenti vybrat volitelné předměty, které je na práci v mimoevropských podmínkách připraví
Pro realizaci české zahraniční rozvojové pomoci se vybírají projekty podle kritérií podobných EU. Bohužel kvalitních projektů je málo, a proto se upřednostňuje kvalita projektu před teritoriální preferencí. Koncentrovat tedy českou pomoc do menšího počtu zemí se zatím nedaří.
Nejčastější nedostatky projektů, které jsem hodnotil jsou tyto:
Zjevná snaha získat státní zakázku. V těchto případech je z formulací zjevná filozofie „dejte mi peníze, a já už za ně něco udělám, ale nevím zatím co, ani do kdy“.
Opakování projektu ve druhém státě v případě nepřijetí projektu ve státě prvním, a to bez přepracování na místní poměry. V těchto případech je typické, že např. v části projektu popisující přírodní poměry je popis odjinud, někdy i včetně neopravených geografických názvů.
Naprosto chybějící „zmapování“ místní problematiky, projevující se úplnou absencí podílu místní (přijímající) strany. Chybí tedy nejen finanční, naturální či alespoň institucionální vstup místní strany do projektu, ale chybí vůbec jakýkoliv doklad o tom, že řešit projektovou problematiku je vůbec žádoucí.
Chybějící, nebo jen obecné vyjádření zastupitelského úřadu. Vyjádření zastupitelského úřadu by mělo projekt zarámovat do širších souvislostí české zahraniční politiky v příslušné zemi, případně vyjádřit míru zájmu zastupitelského úřadu a možné způsoby podpory projektu, případně vymezit rizika projektu na základě znalosti místních poměrů. Obecný souhlas zastupitelského úřadu s projektem považuji za nepříliš přesvědčivý argument, protože si těžko dovedu představit zastupitelský úřad, který by s projektem zahraniční pomoci vysloveně nesouhlasil.
Příprava projektu absolutně neadekvátní požadované částce. V těchto případech bývá zjevná určitá arogance žadatele, který se domnívá, že jeho pouhé jméno bude považováno za záruku kvality a úspěšnosti projektu. Argumentace těchto projektů bývá beletristická, nepřekračující meze obecných deklarací.
Projekt předpokládá převzetí finančních prostředků tuzemskou organizací, ale jeho realizaci má zajistit místní organizace. Takové řešení je nevhodné, protože jedním z politických cílů zahraniční pomoci je i to, aby dárce „bylo vidět“.
Projekt hledá financování vlastních podnikatelských aktivit, uplatněním určitých výrobků či technologií. Téměř jednoznačná je tato snaha u výrobků a technologií, na které neexistují reference, a v projektech které jsou věcně zcela nejasné, a jasné v nich je jen to, které výrobky určité firmy budou z finančního rozpočtu projektu koupeny.
Neschopnost projektu dosáhnout po jeho ukončení samofinancování zamýšlených aktivit.
Nedostatečná věcná a formální kvalita projektu.
Příprava projektu je velice odborně a časově náročnou činností, vyžadující i nezanedbatelný finanční vklad ze strany předkladatele projektu. Přijetím projektu k realizaci však hlavní činnost teprve začíná. A na místě mohou nastat i situace, přinášející zklamání. Třeba ostentativní nezájem přijímající strany přispět ke zdaru projektu, zjevné či skryté pokusy o korupci atd. Při prožívání dobrého pocitu z vykonané práce u úspěšně ukončených projektů by pak nikdo neměl opomenout propagaci, protože především presentace dobrých projektů „otevírá dveře“ příště. Práce v zahraničí je především zdrojem dalšího poznání, a protože za ním jde každý tvůrčí člověk, nebude jistě o lesnické projekty zahraniční rozvojové pomoci nouze.