III. Čeští lesničtí experti ve světě 1950 – 2006
III. Čeští lesničtí experti ve světě 1950 – 2006 |
|
|
|
V této kapitole bude pojednáno nejdříve o souhrnném přehledu činnosti českých expertů v jednotlivých světadílech a na světových kongresech, na který naváže detailní přehled o činnosti jednotlivých expertů, který vyplynul z jejich dotazníků a pracovních životopisů, nebo z medailonků, které o nich napsali jiní autoři. Tato část kapitoly pojedná o neobyčejně bohaté publikační činnosti expertů a vyústí v další bibliografii, druhé od roku 1973.
Prvním uceleným přehledem byla studie prof. Ing. J. Jeníka, CSc., který v roce 1979 přednesl na symposiu ČSAV o biologických vědách. Tento cenný přehled byl věnován našim expertům působícím v subsaharské Africe. Z přehledu je zřetelně vidět velký počet českých expertů v tomto kontinentu, který se ještě zvýší po uvedení životopisů a meadilonků expertů na následujících stránkách.
J. Jeník:
Po druhé světové válce, v době snížené mobility a omezených kontaktů s cizími kontinenty, byly lesy v intertropické zóně Afriky, tj. deštné lesy i navazující sezónní lesy a savany atraktivním cílem českých lesnicky orientovaných biologů a lesníků. Po osamostatnění bývalých koloniálních států v šedesátých letech, když se zlepšilo letecké spojení mezi býv. Československem a různé firmy a ministerstva měly v afrických státech obchodní zastoupení, se podmínky zlepšily.
Byl hlavně zájem o dovoz tropické dřevní kulatiny, který přivedl několik expertů do přímého či nepřímého kontaktu se západoafrickými státy, jako jsou Libérie, Guinea, Pobřeží slonoviny, Ghana, Nigérie, Kamerun, Gabon, Demokratická republika Kongo/Brazaville a Demokratická republika Kongo. To se odrazilo i na ustanovení sekce pro lesnické a dřevařské vědy v rámci Komise pro komplexní rozvoj rozvojových zemí při Čsl. akademii věd, v níž převládaly zájmy o těžbu a dovoz dřevní suroviny pro tehdejší čsl. průmysl. Jasným toho dokladem je sborník „Zdroje dřevní suroviny v Západní Africe“, který v roce 1977 redigoval J. Borota z Vysoké školy lesnické a dřevařské ve Zvolenu a jenž obsahuje obsahuje 22 příspěvků o zahraniční aktivitě českých odborníků v deseti subsaharských zemích. Kromě dřevařsky zaměřených článků jsou v něm informace o práci lesnického entomologa (J. Kudler), lesníka (E. Václav) a lesníka-botanika (J. Jeník). V této tiskovině jsou též první informace o účasti českých taxátorů (O. Setzer, I. Roček, J. Běhal, M. Hesoun, J. Cée, O. Černoch) na inventarizaci ekvatoriálních lesů v Kongo-Brazaville v letech. Tento závažný projekt za spolupráce francouzských kolegů získal ÚHÚL doporučení FAO. Objem a náročnost odvedené práce na tomto projektu je vynikajícím způsobem popsána v knize „Tamtamy doznívají“, kterou s letitým odstupem v r. 2004 vydal vedoucí terénních prací O. Setzer. Jmenovaný se později účastnil dalších projektů v Kamerunu, Nigérii a Středoafrické republice.
Také ve Východní Africe čeští lesníci a biologové odvedli kus práce. V šedesátých letech J. Jeník učil pracoval na univerzitě v Dáresalámu a experti FAO E. Václav a J. Borota ve výzkumném lesnickém ústavu v Lushoto v Tanzánii; jejich poznatky a zkušenosti jsou zaznamenány v několika sešitech sborníku Silvaecultura tropica et subtropica, který vydával Výzkumný lesnický ústav v Kostelci n/Černými lesy. Sezónní lesy a savany východní Afriky byly místem komplexního výzkumu skupiny českých biologů (P. H. Verner, J. Jeník, M. Daniel, K. Otto, I. Hájek, I. Těšík a F. Dusbábek); jejíž výsledky shrnula publikace „Ecological study of Toro Game Reserve (Uganda) with special regard to Uganda Kob“ (Rozpravy Čsl. akademie věd 1984) , která byla později odměněna Cenou akademie věd.
Vědecké publikace a příležitostné expertízy mnoha českých specialistů v biologii, lesnictví a zemědělství čerpaly z terénních expedicí nebo sběrů v mnoha dalších subsaharských zemích, což v širokém záběru shrnul J. Jeník na sympoziu sekce pro biologické vědy výše jmenované komise pro komplexní výzkum rozvojových zemí při ČSAV; souhrn s názvem „Účast československých biologů na výzkumu subsaharské Afriky“ je součástí sborníku redigovaného M. Straškrabou (1979).
E. Václav:
Afrika byla místem nejčastějších pobytů českých expertů i po období, které rozebral J. Jeník ve své studii z roku 1979. Jejich největším dodavatelem byl – jako obvykle – ÚHÚL, jak vyplývá z přehledu za léta 1978 - 1995:
O.Setzer 1979-1980
1982-1988
A. Pecha 1982-1988
M. Kraus 1987-1988
J. Ceé 1985-1986
K. Rokyta 1985-1995
V. Henžlík 1982-1988
V. Kelíšek 1985-1988
J. Ostrovský 1987-1989
C. Záruba 1980-1981
J. Ostrovský 1978-1979, 1982
J. Sova 1978-1980, 1982
K. Rokyta 1978-1979, 1982
V. Jablonský 1982
O. Setzer 1989-1990
J. Rulec 1989-1990
M. Kraus 1989-1990
O. Setzer 1981-1982
O. Setzer 1992-1995
J. Černý 1981-1987
J. Černý 1989-1991
J. Černý 1981-?
V. Novák 1983-1984
K. Michalik 1983-1984
Z. Malkovský 1983-1984
J. Grus 1982-1985
R. Krejcar 1983-1985
J. Klička 1985
P. Benda 1980-1983
J. Parkán 1991-1992
J. Parkán 1979-1984
V. Kotek 1979
J. Klička 1980-1981
J. Parkán 1986-1990
J. Parkán 1991-1992
J. Grus 1993
J. Grus 1986-1987
Š. Unčovský 1990-1991
Š. Unčovský 1991-1993
Š. Unčovský 1994-1999
M. Kraus 1998-2001
2004-2006
J. Růžička 1998-2000
J. Fryml 1998-2000
2004-2006
R. Czudek 1998-2000
J. Parkán 1984-1986
J. Koblížek 1999-2001
P. Jelínek 1999-2001
J. Pavliš 1999-2001
A. Buček 1999-2001
H. Habrová 1999-2001
E. Václav:
Českých lesnických expertů v Asii bylo sice méně, než v Africe, ale přesto jich byla celá řada.
Už v padesátých letech byl na Světovém lesnickém kongresu v Dehra Dunu 1956 prof. K. Čermák a o dva roky později v roce 1958 byl na krátkodobé expertize v Mongolsku první expert ÚHÚL, Ing. Bořivoj Nymburský. V roce 1959 začal svou dvouletou expertízu na lesnické univerzitě v Mosulu (Irák) Ing. M. Martinů.
V šedesátých letech byli na svých expertízách prof. J. Jeník v Afghánistánu (1962), Ing. J. Borota v Indii (1963) a na krátkodobé konzultaci FAO OSN v Iránu byli profesoři lesnické fakulty v Brně B. Doležal a F. Piškula. Ve Vietnamu byl koncem 70. let i H. Čížek.
Co decenium, to více expertíz v Asii. V sedmdesátých letech to byli M. Martinů, J. Skoupý a E. Václav na projektu FAO OSN ve Východním Pákistánu/Bangladéši, Č. Hautke v Jemenu, J. Skoupý v Iránu, J. Dobrý v Indii a tři experti z ÚHÚL – J. Běhal, J. Černý a M. Kraus v Laosu.
Stoupající počet expertíz kulminoval v osmdesátých letech. Na jejich počátku vedl E. Novák s H. Hladíkem v Kambodži. H. Čížek pracoval v Číně a Tibetu v letech 1988 - 92.
Ve druhé polovině osmdesátých let pracoval na tříletém projektu FAO OSN v Laosu E. Václav a mohl přivítat v královském městě své tři kolegy z ÚHÚL – M. Hesouna, B. Fučíka a H. Hladíka.
B. Hurda pak ještě jednou pracoval v Laosu a J. Jeník zase v Indii.
V devadesátých letech pracoval v Bhútánu (Nepálu, Indonésii a Tajvanu) po sedm let J. Slavický (po 4 roky též na projektu FAO OSN) a v Číně a na Tajvanu L. Šišák, A. Zeidler a V. Podrázský. V Indonésii pracoval rok K. Michalik. Velký projekt FAO OSN vedl v indické Bengalore J. Bím (1986 - 88).
E. Václav (4 projekty FAO OSN, 7 let), J. Slavický (1 projekt FAO OSN, 4 roky) a J. Bím (1 projekt FAO OSN) patří k nejdéle sloužícím českým „Asiatům“.
1996 - 1998
Projekt ověřoval možnost digitálního zpracování lesnických dat, dat ekologie a ochrany přírody v podmínkách poloostrova Kamčatka.
Použití české technologie GIS SW TopoL se osvědčilo i v takto geograficky a přírodně rozdílných podmínkách.
využití GIS SW TopoL na třech testovacích lokalitách
v ochranných lesích ve střední Kamčatce
v hospodářsky využívaných lesích ve střední Kamčatce
v původních modřínových porostech v Kronockém státním biosférickém zapovědniku
zaškolení místních pracovníků
využití i v systému ochrany přírody
E. Václav:
Tento kontinent si rozdělíme na dvě části. Nejdříve si uvedeme experty v její tropické zóně, kterou nazveme Latinskou Amerikou a pak v závěru – pro úplnost – bude vzpomenuto i dalších četných českých expertů, kteří působili, nebo působí v Severní Americe, tj. Kanadě a USA.
Naši experti začali své expertízy v šedesátých letech na Kubě. Mezi prvními byli V. Samek, V. Fojt, Richard Hochmut z VÚLHM, kteří si záhy vydobyli velké renomé a publikovali hodnotné publikace o borovicích a z entomologie. K nim pak přibyl M. Kudela, R. Leontovyč a V. Kotek. Na Kubě působil i J. Jeník.
V Mexiku působili J. Jeník, L. Šišák a J. Dobrý, v Argentině V. Kotek a Š. Unčovský dlouhodobě v Chile. Unikátní expertizu podnikl J. Jeník nejen v Ekvádoru, ale i na Galapágách, prakticky v neporušené biocenóze, jakých je na světě jen velmi málo. Tam také (a v Chile také) pracoval i H. Čížek, který navíc pracoval na expertízách (včetně FAO UN) Kolumbii, Bolivii, Peru, Nicaragui, Mexiku a Kubě. V latinské Americe působil celkem po tři roky, nejdéle (19 měsíců) v Ekvádoru. Další expert Z. Malkovský pracoval v Brazílii v letech 1997 – 99.
E. Král pracoval krátce i v Guadelope a Francouzské Guayaně.
Psát o tomto subkontinentu tak trochu vybočuje z náplně naší publikace, ale nebude na škodu si některé experty uvést, neboť s úspěchem působili na poli tropického lesnictví.
Především je třeba uvést Z. Kálenského, dlouholetého význačného představitele ústředí FAO OSN, J. Slavického, o kterém už byla řeč v kapitole o Asii a J. Mervartovi, který pracoval dlouhodobě v Nigérii – všichni tři žijí nyní trvale v Kanadě. Také J. Bouček (Kanada) pracoval jako expert v Etiopii.
V Kanadě pracovali a pracují i další Češi, ať už to byl prof. V. J. Krajina, nebo jsou prof. K. Klinka, E. Hořejší – Žídková, V. Rach a J. Krumlík. Dočasně tam působili i J. Skoupý, J. Dobrý, J. Macků a A. Kusbach.
Jak je vidět, i v tak zvučné lesnické zemi se čeští experti neztratili – ani dříve, ani nyní.
A co v USA? I tam se uplatnil český lesník s tím nejčeštějším jménem: Josef Novák – a to dokonce v oboru mikrobiologie!
E. Václav:
V dřívějších kapitolách už byla zmínka o historické účasti prof. Květoně Čermáka na Světovém lesnickém kongresu FAO OSN v indickém Dehra Dunu v roce 1956. Tam se poprvé československé lesnictví dostalo ve známost na světovém kongresu a prakticky i ve FAO. Pochopitelně byly získány cenné literární materiály a došlo k prvním osobním kontaktům s řadou světových lesníků a s četnými představiteli FAO OSN. Nedlouho poté se konal seminář FAO OSN v Československu a prof. Čermák využil tohoto kongresu jako výchozího bodu pro následnou činnost v tropickém lesnictví na půdě ČSAV a vůbec v Československu – na vysokých školách, ministerstvech a dalších institucích.
Uveďme si činnost českých expertů na světových akcích alespoň na několika příkladech.
Světového kongresu FAO OSN v roce 1985, pořádaném v Mexiku, se už zúčastnila větší delegace z řad českých lesníků. Na předkongresové akci, věnované desertifikaci, se za UNEP zúčastnil prof. J. Skoupý a vlastního kongresu se zúčastnili Ing. O. Setzer, prof. E. Václav a Ing. J. Skoblík za MLVH. Během kongresu došlo k početným setkáním se špičkovými představiteli FAO OSN, především s náměstkem generálního ředitele a hlavou lesnického odboru Floresem Rodasem, bývalým, současným i budoucím představeným expertů FAO O. Setzera a E. Václava. Naše delegace se aktivně zúčastnila prací na stěžejním dokumentu světového kongresu – na – Tropical Forestry Action Plan, na akčním plánu tropického lesnictví, který v zápětí začali naši experti realizovat v praxi – O. Setzer v Kongu a E. Václav v Laosu.
Na světovém kongresu Mezinárodního svazu výzkumných ústavů IUFRO v roce 1971 v Kjóto uvedl E. Václav, ředitel dvou projektů FAO OSN ve Vietnamu, tento stát za oficiálního člena IUFRO a dokonce vyjednal s hlavou IUFRO prof. Liesem i to, že Vietnamu byly odpuštěny členské příspěvky na několik let, neboť Vietnam se v té době zotavoval z dlouhodobých válek a byl velmi chudý. Tohoto kongresu se zúčastnili O. Setzer a oba čeští experti se setkali v Kjótu s dnešním japonským císařem, tehdejším korunním princem a s jeho paní.
V roce 1971 se konala regionální konference FAO OSN pro Asii a Pacifik, a sice na souostroví Fidži. Na této konferenci – opět za účasti špičkových představitelů FAO OSN (Flores Rodas a další) – uvedl E. Václav vietnamskou delegaci do rodiny FAO OSN a tím prakticky došlo ke skončení dlouholeté mezinárodní izolace Vietnamu.
V letech 1967 se konalo mezinárodní symposium Man-made Forests v australské Canbeře, v roce 1969 světové šlechtitelské symposium ve Washingtonu, USA a v roce 1974 symposium o vegetativním rozmnožování dřevin v Rotorua, Nový Zéland. Všem třem symposiím zaslal E. Václav referáty, které byly předneseny in contumacio.
Výše uvedené příklady účasti našich expertů na světových kongresech a symposiích byly jimi literárně zpracovány a jejich publikace o těchto akcích jsou uvedeny v bibliografii této knihy.