IV. Přehled a výsledky práce českých lesnických expertů v tropickém lesnictví

Úvod

Tato klíčová kapitola dala autorům i vydavatelům mnoho práce – místy často až detektivního charakteru. Neexistoval totiž žádný seznam, který by zahrnoval aspoň většinu českých expertů na poli tropického lesnictví, jak těch dřívějších, tak i těch současných. Chyběly adresy, nebyl přehled o expertech, zda ještě žijí, nebo že bohužel už nejsou mezi námi.

Po dvouleté práci se podařilo vypracovat seznam kolem osmdesáti expertů, kteří byli z velké části osloveni, z menší části pak jejich rodinní příslušníci, aby zaslali své životopisy nebo aspoň vyplnili stručné dotazníky. Výsledek této intenzivní dvouleté činnosti je uveden na CD (experti).

Při vypracování druhého bodu IV. kapitoly se redakční rada potýkala s velkým problémem – s nedostatkem místa v tištěné podobě publikace. Šlo o to, které vybrané experty uvést už v tištěné části almanachu a které pak v elektronické podobě na CD. Omezený rozsah tištěné části dovolil uvést medailónky jen několika našich expertů. To by však nemělo být chápáno tak, že činnost řady dalších expertů by byla méně významnější. Však také o mnohých z nich už byla v dřívějších a bude v následujících kapitolách zmínka.

Editor tento problém široce konzultoval s redakční radou a tímto předkládá výsledek obecného koncensu redakční rady a některých dlouholetých expertů. Věříme, že budeme pochopeni, protože v dnešní rozvinuté počítačové době není problémem si přečíst i celou knihu v elektronické podobě na CD.

1. Čeští lesničtí experti v tropickém lesnictví

Tato kapitola zevrubně pojedná o činnosti všech českých expertů, o kterých jsme věděli a o kterých jsme se dopátrali – jednak studiem různých dokumentů, jednak informacemi od jejich kolegů a jednak z jejich vlastních podkladů. Tyto podklady měly různou formu i podobu: od vyplněných dotazníků, které jsme jim zaslali (pokud jsme ale věděli, kam je zaslat), z jejich vlastních životopisů, různých zpráv o jejich činnosti (či o jejich institucích), z nesčetných telefonátů, e–mailů, fotografií a dalších informací. Tato práce byla velice složitá a vyžádala si mnoho času, ale zato byla velice úspěšná a editoři tímto velice děkují všem, kteří do ní přispěli. Přesto vše jsme si vědomi, že v tomto přehledu nejsou zastoupeni všichni naši experti, někteří bohužel už zemřeli, o některých nic nevíme, ani adresy, a řada z nich žije trvale v zahraničí. Navíc o řadě z několika desítek expertů víme zase málo, a tak jsme si vědomi, že jejich části v této kapitole budou nestejné. Měli jsme k dispozici vyplněné dotazníky expertů, o některých dlouhodobějších expertech jsme vypracovali medailonky – opět nestejně dlouhé v závislosti na množství dostupných informací.

Přesto věříme, že náš přehled o činnosti našich expertů je maximálně podrobný a že jako první svého rozsahu dobře zmapuje leckdy složitou, nebezpečnou a záslužnou činnost našich lesnických velvyslanců v tropech.

V této kapitole se v její prvé části věnujeme jen přehledu individuálních expertů. Na CD pak jsou shrnuty dotazníky i medailonky každého „dostupného“ experta. Tato rozsáhlá část příloh tvoří pokračování IV. kapitoly a gró celého CD.

Na tuto podkapitolu naváže jakási syntetická část, ve které budou uvedeny souhrnné výsledky a určité pozoruhodnosti činnosti expertů. Věříme, že tato pracná část kapitoly bude příznivě přijata, neboť z ní zřetelně ční záslužná práce mnoha expertů. Bližší rozbor bude uveden v V. kapitole.

Bohatá publikační činnost českých expertů je zachycena v VII. kapitole a hlavně v bibliografii na CD, kterou tvoří velké a velmi cenné bibliografie literárních prací českých lesnických expertů, již druhá od roku 1973. Tato bibliografie je velmi unikátní, protože do ní přispěli všichni žijící experti, takže je možné ji považovat za maximálně možnou kompletní bibliografii z roku 2006. Z ní je možné vidět velký rozdíl v počtu publikací od první bibliografie z roku 1973, tedy za posledních 33 let.

Kdyby tato kniha obsahovala jen tuto čtvrtou část spolu s přílohami, s dotazníky a medailonky expertů a s bibliografií jejich publikací, stála by jistě za její vydání. A to proto, že na naše průkopnické experty na poli tropického lesnictví nemůže už být zapomenuto. A to je dobře…

Úvod a bod 1 připravil E. Václav

2. Medailónky, životopisy a dotazníky českých lesnických expertů

Seznam medailónků:

          Jaroslav Lemarie

          Josef Parkán

          Ota Setzer

          Jan Jeník

          Erich Václav

          Jiří Skoupý

          Petr Benda

          Jaroslav Slavický

Další medailonky, dotazníky a životopisy včetně mapy světa s vyznačenými státy, kde všichni tito experti působili, naleznete na přiloženém CD.

E. Václav:

Ing. Jaroslav Lemarie

Ing. Jaroslav Lemarie, lesní inženýr, byl žákem prof. Ing. J. Konšela na lesnické fakultě v Brně. Pobyl rok v tropické Africe, už ve dvacátých letech dvacátého století a byl zřejmě prvním českým lesníkem se zkušenostmi z tropického lesnictví. Byl také prvním autorem, který popsal bohatou tropickou dendroflóru v české lesnické literatuře a to už v roce 1928 v Přírodě.

Ing. J. Lemarie pobýval ve francouzské rovníkové Africe, v dnešním Gabonu – a sice na řece Ogooue, která pramení v Kongu, severně od řeky Kongo. Řeka Ogooue teče kolem 200 km směrem po rovníku z východu na západ a ústí u Port Gentil na mysu Lopéz v Guinejském zálivu. Na řece leží proslulá lékařská stanice Lumbaréne prof. A. Schweitzera.

O Jaroslavu Lemariem napsal J. Jeník (1979): „V Gabunu působil před 2. světovou válkou lesník J. Lemarie, sebral zde cennou sbírku hmyzu (uloženou v Národním muzeu) a řadu dalších dokumentů a materiálů, které dal k dispozici mladším generacím čs. badatelů.“

Náš přední český lesnický expert Ing. Petr Benda, CSc. jej znal osobně a zároveň poskytl editorovi vzácný soubor tří otisků článků v Přírodě Ing. J. Lemarieho o jeho ročním pobytu v Gabonu 1925 – 26, které vyšly v roce 1928. Byl to první profesionální český lesník, který pracoval v rovníkovém tropickém deštném lese západní Afriky a navíc své poznatky publikoval.

Bylo mi potěšením, že i já jsem se mohl seznámit s tímto českým pionýrem v tropickém lesnictví, a sice během svých četných pobytů na šlechtitelské stanici VÚLHM v Uherském Hradišti – Kostelanech v letech 1953 – 57, neboť J. Lemarie byl tam tehdy zaměstnán, podobně jako doc. Dr. Ing. Gustav Vincent, přednášející v prvním postgraduálním studiu 1961 – 63 a učitel autora těchto řádků.

Dovoluji si přiložit výtah ze tří otisků prací J. Lemarieho v Přírodě, XXI, č. 1, 4 a 7 – 8, které měly celkem 35 stran a vyšly pod názvem: „Rok života při jezeře Zonangé“.

První článek přináší postřehy z plavby po řece Ogooue. Byly to snad prvé řádky z pera českého lesníka, který více přiblížil českému čtenáři dosud neznámé dřeviny a pojmy tropického lesa.

Řeka Ogooue je dlouhá asi 1 200 km. Kolem ústí řeky jsou bohaté formace mangrove, husté mangrovové lesy, ve kterých bujela spavá nemoc a malárie jejich obyvatel. Dále od moře se mangrove mění na bambusové houštiny. J. Lemarie zaznamenal supovitého orla i velké stromy okoumé – Aucoumea klaineana, dopravované na vorech. Také četné pirogy z jednoho kmene byly vyrobeny z okoumé.

Druhý článek se věnuje jezeru Zonanghe (dříve Onangue). Jezero, asi 15 – 16 km široké, leží po levé straně řeky a je kolem 20 km dlouhé. Opět jsou zde mangrovové porosty. Jednotlivé ostrůvky měly už tehdy pouhé zbytky pralesních velikánů. Všude kolem těžko prostupné bažiny a džungle, jejichž romantiku a krásu je těžko popsat. Kmeny jsou ovinuty škrticími liánami, všude vodní a zpěvné ptactvo. Domy vesničanů jsou na kůlech, krytinou je šindel z raphiových listů. Na vodě plavou kmeny okoumé, které jsou nakládány na vozíky, které je dopraví k pořezu na pile. Mezi kmeny plují kajmani. Vesničané mají kolem domů banánovníky, palmy olejné, manihot a cukrovou třtinu na svých políčkách.

Ve svém třetím článku popisuje J. Lemarie to nejcennější, z čeho mohli čerpat čeští lesníci. Popisuje plantáže rostlin a dřevin, prales, zvířenu a práci v tropickém lese.

Z pěstovaných plodin a dřevin uvádí:

batáty – takový menší maniok

papáju – melounovitý strom Carica papaya

mangovník – Mangifera indica

Z pralesních dřevin pak:

izombé – Testulea gabonensis – tvrdá dřevina, nejvyšší vůbec, na pilu se dopravuje úzkokolejkou

Itenga

Gabonský ořech – dosud botanicky nepopsaný

Parasoliér – Musanga Smithii – plevelnatá dřevina s lehkým dřevem na vzniklých holinách

Ozonga – Saccoglotis gabonensis

Padauk – Pterocarpus Soyauxii – velice tvrdá dřevina

Ozigo – Pachylobus Buttneri – s jedlými plody

Azobé – Lophira alata

Evino – Vitex pachyphylla

Niové – Staudtia gabonensis

Ossoco – Scyphophalium ochocoa a též i kaučukovník s občasným výskytem v pralese.

Ing. Lemarie dále uvádí, že tropický les má na rozdíl od našeho lesa velký počet jedinců a druhů dřevin a navíc se skládá z většího počtu etáží:

První etáž má 45 – 60 m, i 70 m, kde kmeny jsou čisté a hladké až do výše 40 m, o průměru 1,5 – 2 m (ve výčetní tloušťce).

Druhá etáž má 25 – 45 m, většinou druhy dřevin z čeledě Leguminosae, mají válcovité kmeny až do 20 m, čisté, bez větví, průměr 50 – 150 cm.

Třetí etáž má 10 – 25 m, průměr 15 – 20 cm.

Dřeviny první etáže jsou řídce rozesety po pralese. Na 1 ha připadnou obvykle 2 – 3 velikáni, vzácně až 6 – 8 kmenů.

Doprava dříví z větších vzdáleností se týká jen cenných dřevin – okoumé a ebenu, neboť jinak se náklady nevyplácí. Okoumé má několik variet podle barvy a vlastností dřeva. Váha kolísá mezi 450 – 575 kg/m3 u tmavých variet a 375 – 425 kg/m3 u světlých variet. Průměrná váha se pohybuje kolem 525 – 650 kg/m3. Varieta ibeca má až 800 kg/m3. Jak mahagon, tak eben mají raději vlhčí stanoviště.

V pralesích je velmi bohatá zvířena, zahrnující mnoho vzácných druhů. Hojný je buvol kaferský, žijí zde antilopy bongo i trpasličí, dále levhart, kočka tygří (zřejmě cibetka, pozn. E. V.), slon, který se loví do jam, šimpanz a gorila, kočkodan a další. Krajta skalní dosahuje 4,20 m délky. Všudepřítomní jsou termiti.

Ing. J. Lemarie též vzpomíná s úctou na svůj pobyt v nemocnici Lambaréne, kde mu Dr. Albert Schweitzer zachránil život. Kolik Čechů mělo tu čest poznat slavného lékaře?

Svůj popis tropického pralesa končí popisem jeho zdravotního stavu. Uvádí: „Tropický prales je neobyčejně zdravý. Není tam katastrof ani větrných, ani hmyzových.“ Dřevo se rozkládá velmi rychle, churavějící stromy jsou obaleny plodnicemi hub.

„Příčinou zdraví tropického pralesa je jistě přirozené, harmonické sladění jeho složek, a že klimatické poměry nedávají možnosti některé ze složek, aby rovnováhu porušila.“

Dovoluji si vyzvednout přímo průkopnický význam publikací Ing. J. Lemarieho o tropickém lese a jeho dřevinách. V době, kdy jeho práce vyšly, autor těchto řádků ještě ani nežil. O to více měl radost, že našeho prvého českého lesnického průkopníka v tropickém lesnictví osobně poznal a že za pár let po naší společné práci na šlechtitelské stanici v Uherském Hradišti – Kostelanech mohl i on poznat tropické lesy kdesi ve východní Africe pod Kilimandžárem. To je už ale znal z vyprávění od navýsost kvalifikovaného odborníka, který se jmenoval Ing. Jaroslav Lemarie …

Ing. Josef Parkán, CSc.

Narozen: 1930

Vzdělání: 1946 – 1950 Státní Vyšší lesnická škola v Trutnově

1950 – 1954 Lesnická fakulta, České vysoké učení technické v Praze

1966 Vysoká škola zemědělská v Praze: kandidatura věd

Kurzy 1985: Metody teledetekce (zejména interpretace satelitních obrazů LANDSAT za účelem mapování v krajinném plánování a sledování vývoje vegetačních formací) – FAO Řím

Praxe: 1954 – 1960 Výzkumný pracovník ekonomického oddělení Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, Zbraslav – Strnady

1960 – VIII/64 Guinea – expertíza v Guineji

1965 – 1968 Odborný asistent ekonomického oddělení Vědeckého lesnického ústavu v Kostelci nad Černými lesy

Účast na zahraničních projektech

avril 1991 – octobre 1992

Consultations dans le cadre du projet PNUD/FAO FO: DP–GUI/86/012 „Restauration et aménagement du bassin répresentatif pilote de Guétoya (Bantignel) – Guinéo“. Elaboration de l avant projet du schéma directeur; cocertation et ajustement du schéma directeur avec les intervenants ruraux; récueil des fiches techniques; cartographie.

Consultations dans le cadre du projet PNUD/FAO/TOG/088/A/01/02 „Elaboration d un Plan d action forestier tropical – République du Togo“. Analyse des orientations de développment socio–économique; diagnostic du secteur forestier; structure institutionelle; restructuration de l administration; orientations et bases de programme 1991 – 2000. Moyens humains; programme de formation et de recherche.

avr. 1986 – déc. 1990

Conseiller technique principal et expert en aménagement forestier et développement socio–économique au projet FAO GCP/KLI/019/NET „Gestion forestiere et aménagement des terroirs villageois dans région de Koulikoro“ (Mali). Activités: conceprion, mise au point et application d une formule de la gestion des ressources naturelles pour et par les populations locales a travers l aménagement des terroirs villageois. Réalisation des actions sur le terrain. Zone traitée: 76 000 ha. Importance de l équipe: 6 experts et 12 techniciens nationaux

Représentant de la FAO au Mali p. i. (pendant 14 mois).

oct. 1984 – mars 1986

Conseiller technigue principal FAO et expert en aménagement des terroirs et développement communautaire au projet TCP/MAG/4402 „Mise en valeur des savoka – bonification des terres dégradées et développement socioéconomique des zones Es du Madagascar“. Activités: Conception, mise au point et mise en oeuvre des technologies et des approches socioéconomiques dans le cadre de 10 villages pilotes. Importance de l équipe: 18 techniciens nationaux.

déc. 1985

Consultant au projet FAO:DP/SEN/82/027 „Inventaire des forets en Casamence et au Sénegal oriental et aménagement des forets classées“. L évaluation technique du projet.

janv. 1979 – sept. 1984

Directeur international et coordonnateur de deux projets FAO au Maroc: DP/MOR/78/010 „Aménagements sylvo–pastoraux et développement communautaire“ et PNUD/FAO FO: DP7MOR781/004 „Développement et aménagement des zones de montagne du Haut Atlas Central“. Activités: coordination et synthese des études, réalisées, reéalisées dans les six différentes régions du Maroc, conception des plant d aménagement et de développement, réalisations concretes en matiere de développement économique avec une participation des populations concernées. Importance de l équipe: 9 experts et consultants, 22 techniciens nationaux.

Professeur en aménagement des forets a l Institut National agronomique et vétérinaire Hassan II a Rabat – préparation et formation des Docteurs du troisieme cycle.

juin 1978 – déc. 1978

Consultant de la FAO au siege a Rome et en missions d évaluation et de formulation des projets:

Guinée: analyse du plan triennal de développement économique par une mission de 10 consultants FAO et formulation des lignes directrices de développement et des dossiers d investissemnent

Burundi: mission conjointe FAO/BIT – analyse et renforcement de l Administration forestiere du pays, formulation d un schema–directeur de reorganisation du systeme de formation technique au niveau supérieur et secondaire

Madagascar: analyse des problemes de dégradation de l envi–ronnement dans la zone de la falaise Est du Madagascar et formulation du projet „Mise en valeur des savoka“

févr. 1978 – mai 1978

Conseiller technique principal FAO au projet CMR/77/004 „Assistance a l Institut National supérieur forestier a Yaoundé–Balmayo“: Préparation des programmes de cours et l organisation de l enseignement.

avr. 1975 – janv. 1978

Directeur du projet FAO–FO–DP/CHD/75/013 „Exploitation et aménagement de la végetation forestiere dans la région de N Djaména“ au Tchad. Activités: Recherche et mise au point d une formule d approche de développement a travers l aménagement des terroirs de communautés villageoises par et pour les populations concernées, responsabilisation des paysans a l aide de profits tirés des différentes opérations. Importance de l équipe: 3 experts et consultants et 5 techniciens nationaux.

juin 1968 – sept. 1974

Directeur international p. i. et professeur de sylviculture tropicale du projet UNESCO MLI/65/505 „Institut Polytechnique Rural de Katibougou“ au Mali /nommé sur la base d un concours international UNESCO/Gouvernement du Mali). Activités: direction du projet, préparation des programmes de cours, rédaction et polycoopie des manuels didactiques, organisation et supervision de la recherche dans les domaines de l agriculture, l élevage, la production forestiere et génie rurale. Enseignement et direction du Département d études et de recherches forestieres dudit Institut. Coordination des activités de 15 professeurs – experts de l UNSCO ainsi que des professeurs d assistances bilatérales qui ont appuyé l Institut (France, Canada, et URSS). Nombre d étudiants: 1,760 de dix pays francophones.

sept. 1964 – mai 1968

Vědecký sekretář Sekce lesnických a dřevařských věd Komise pro výzkum rozvojových zemí při presidiu ČSAV v Praze.

mai 1960 – aout 1964

Conseiller technique aupres du Ministere de l Economie rurale a Conakry en Guinée (Direction génerale des eaus, forets et de la chasse) – assistance bilatérale tchécoslovaque. Activités: appui technique et méthodologique aux activités du secteur des eaux et forets, de la faune et de la conservation des sols, modernisation de le scierie a Niandan.

Pár slov na závěr:

Jako někdejší spolupracovník Ing. Josefa Parkána, CSc. na Vědeckém lesnickém ústavu, který po něm přebíral jak rozdělané vydání prvého čísla sborníku Silvaecultura tropica et subtropica, na kterém má velkou zásluhu, tak i funkci vědeckého sekretáře Sekce pro lesnické a dřevařské vědy ČSAV, dovoluji si k jeho odbornému životopisu a seznamu publikací připojit pár sumarizačních poznámek.

Předání obou záležitostí mezi námi mělo prozaickou příčinu. J. Parkán měl před novou expertízou UNESCO v Mali a E. Václav se vrátil z expertízy v Tanzanii, a tak vše bylo velice logické.

Vzhledem k tomu, že J. Parkán měl neobyčejně bohatou expertní činnost, dovolil jsem si malou sumarizaci této ojedinělé činnosti, trvající po 28 let! Přesto, že žije trochu dál od Prahy, nepřestal ani v roce 2006 přednášet na lesnické fakultě v Praze své přebohaté zkušenosti z tropické Afriky, Madagaskaru a z práce v OSN, která trvala ve FAO spolu s jeho činností v UNESCO celých 24 let.

Pracoval ve FAO celkem v 8 zemích, vždy ve vedoucích funkcích na jeho projektech (ředitel, vedoucí odborný poradce, konzultant). Nejvíce let pracoval v Mali (přes jedenáct), pak v Maroku (přes pět let) a v Guineji (rovněž přes pět let). Takové údaje jsou úctyhodné a patří mezi rekordní ze všech českých expertů.

Ještě jedna priorita Josefa Parkána. Byl první z českých „tropických“ kandidátů věd, když obhájil již v roce 1966 svou disertaci na téma tropického lesnictví v Guineji.

Věřím, že Ing. Josef Parkán, CSc. mi dovolí, abych formuloval poslední větu mé závěrečné poznámky k jeho činorodé expertní práci na poli tropického lesnictví asi takto: „Pepíku, smekám před Tebou!“ E. Václav.

Ing. Ota Setzer

Narozen: 1933

Vzdělání: 1943 – 1951 Reálné gymnázium dr. A. Dvořáka v Kralupech n. Vlt.

          1951 – 1955 Lesnická fakulta, České vysoké učení technické v Praze

          1965 – 1966 Postgraduální studium tropického a subtropického lesnictví na Vysoké škole zemědělské v Praze – Suchdole

Stáže: Des inventaires forestiers dans les pays tropicaux

          C.T.F.T. Noveny sur Marne – 1 měsíc (květen) 1974

          Symposium SPOT

          Paříž 25. – 30. 6. 1990

          Remote sensing

          Canada Centre for Remote Sensing Ottawa

          1 měsíc – červen 1991

          Formation en aménagement forestier et en agroforesterie

          SONADEFOR Abidjan (Cote ďIvoire)

          19. 4. – 20. 5. 1993

          Théorie et lapplication des données radar (SAR)

          INTERA INFORMATION TECHNOLOGIES Ltd.

          Libreville (Gabon) 4. 10. – 6. 11. 1993

Účast na světových lesnických konferencích a sjezdech:

          Konference o tropických lesích – FAO Řím 1986

          Colloque international sur les résultats SPOT 1 – Toulouse 1986

          Světové konference IUFRO: Kyoto 1981

           Montreal 1990

           Tampere 1995

          Konference o lesích suchého pásma a jejich inventarizace – Niamey (Niger) 1984

          IX. Světový lesnický kongres – Mexico City 1985

          X. Světový lesnický kongres – Paříž 1990

Praxe: 1956 – 1982 Lesprojekt (ÚHÚL)

          1982 – 1988 FAO Rome

          1989 – 1992 Lesprojekt (ÚHÚL)

          1992 – 1995 CTFT – Centre Technique Forestier Tropical – Noveny s. M. (Francie)

Po promoci nastoupil jako taxátor na pobočce Lesprojektu pro Středočeský kraj. Při prvé sezóně pracoval na inventarizaci drobných lesů LZ Choceň a na Voticku. Od druhého roku vypracovával úplné LHP na LZ Choceň (polesí Choceň, polesí Stéblová), LZ Zbraslav (polesí Dolní Břežany), ŠLZ Kostelec nad Černými lesy (polesí Oplany, polesí Voděrady) a LZ Nižbor (polesí Ptíce).

V roce 1963 vykonal zkoušku pro samostatné lesní hospodáře a stal se vedoucím taxační skupiny.

V letech 1964 a 1965 absolvoval třísemestrové postgraduální studium tropického a subtropického lesnictví na Vysoké škole zemědělské v Praze–Suchdole.

Další hospodářské plány zpracovával na LZ Nymburk (LHC Loučeň), LZ Mladá Boleslav (LHC Svobodín) a LZ Petrohrad (LHC Nový Dvůr).

Protože kromě svého zaměstnání aktivně sportoval (házená – 1. liga, košíková 2. liga) a věnoval se i trenérské činnosti, byl po úspěšném konkurzu na místo trenéra košíkové v Tunisku ústavem uvolněn na dva roky k této činnosti v zahraničí (1971 – 1973).

Po svém návratu, už velmi dobře jazykově vybaven, se stal členem čtyřčlenného teamu Lesprojektu, který byl prostřednictvím PZO Polytechna v roce 1974 subkontrahován světové organizaci OSN pro rozvoj zemědělství, lesnictví a výživu FAO do projektu DP/PRC 72–001 nazvaného „Planification et la mise en Baleár ressource foresti?res du Nord Congo“. Jednalo se o inventarizaci tropického pralesa v nejsevernější oblasti Lidové republiky Kongo v kraji Likouala na sever od 2. rovnoběžky až po severní hranici země, která pokrývala plochu 1,2 miliony ha a o mapování vegetačních formací na celkové ploše 3 milionů hektarů.

Čtyřčlenný team Lesprojektu přišel do terénu v červenci 1974, kdy mezinárodní projekt už dva roky čerpal prostředky, ale žádnou práci v terénu dosud nevykonal. Do konce čerpání prostředků OSN zbývalo 18 měsíců, ve kterých team Lesprojektu musel vycvičit domorodá pracovní družstva a v extrémně složitých dopravních a zásobovacích podmínkách vytvořit vlastní metodiku práce a celou inventarizaci vykonat.

Vyvrcholením obtížných podmínek bylo odstoupení původně jmenovaného ředitele projektu Ing. J. Černocha koncem roku 1974. V této situaci byl Ing. Setzer pověřen řízením celého projektu. Situace byla o to složitější, že vzdálenost mezi hlavním městem Brazzaville (s ministerstvy, bankami, zastoupením OSN i mezinárodním letištěm) a základnou projektu v Impfondu na řece Oubangui je skoro 1 000 km.

Nakonec ale zvolením vhodné statistické metody, díky nezměrnému fyzickému úsilí všech účastníků projektu a za odborného přispění několika francouzských krátkodobých konzultantů z CTFT, byla inventarizace na 36 zkusných plochách (2 x 2 km) v termínu dokončena.

Technické raporty a závěrečná zpráva byly vládě prostřednictvím FAO předány už na jaře 1976 a rozhodně tento fakt ovlivnil jak vládu Konga, tak vedení Lesnického oddělení FAO v Římě při dalším zadávání úkolů inventarizací a hospodářské úpravy českému Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem.

Po návratu z Konga se už Ing. Setzer specializoval na tropické lesnictví úplně a byl proto přeřazen z pobočky Stará Boleslav na ústředí ÚHÚL v Brandýse nad Labem, kde mohl dohlížet na zpracování map a vydání technických zpráv i vyjednávání podmínek dalších zahraničních zakázek pro ÚHÚL.

Na žádost konžské vlády, která předpokládala, že Lesprojekt bude pokračovat v inventarizaci lesů v dalších oblastech Lidové republiky Kongo, pověřilo FAO Ing. Setzera řízením dalšího projektu DP/PRC 77/001 (financováno OSN), který se měl tentokrát zaměřit na lesy v jižním Kongu, které byly už z velké části poznamenány lidskou činností.

Ve své prvé etapě (1977 – 1978) projekt nazvaný „La mise en Baleár des ressource foresti?res du Sud Congo“ prováděl průzkum lesnického sektoru v jižní části země. Projekt v té době sídlil v krajském městě Loubomoa, měl 30 – 60 místních zaměstnanců podle druhu právě vykonávaných prací.

Náročné bylo provádění kontrol těžebních závodů, které dosud díky nevhodně formulovaným článkům lesního zákona svádělo konžské pracovníky ke korupci a zkreslování fakt. Za aktivní účasti projektu se kontroly těžařů pronikavě zlepšily a byla získána objektivní data, která v budoucnu sloužila ke stanovení reálných těžebních možností v nově přidělovaných koncesích.

V roce 1977 byla v jižním Kongu provedena studie hlavních lesních ekosystémů a byla provedena základní stratifikace.

Jako vzorový projekt pro další inventarizaci, po které následovalo stanovení programu těžeb a aplikace základních principů hospodářské úpravy lesa, byla v roce 1978 vybrána koncese státního těžebního podniku SNEB v Tsinguidi o ploše 50 000 ha a ta byla inventarizována (0,5 %). Na základě výsledků byl pak ve spolupráci s vedením firmy vypracován roční plán těžeb, program výstavby cest a byl stanoven princip zachování stanoveného počtu semenných stromů nejcennějších dřevin na těžených plochách. V Tsinguidi si Ing. Setzer založil trvalou zkusnou plochu pro sledování přírůstu okoumé, jejíž každoroční sledování s kontrolním měřením se mu podařilo osobně sledovat v průběhu dalších deseti let. Několik roků také mohl dohlížet na vedení podniku a usměrňovat umístění těžeb podle návrhu původního plánu.

Podařilo se udržet a posílit konžský lesnický personál, který už s českým teamem pracoval od inventarizace v severním Kongu v roce 1974, a jeho většinu přemístit do Louboma.

Po krátkém pobytu v Čechách (způsobeném mj. vážným tropickým onemocněním) se Ing. Setzer vrátil do Konga, aby tam tentokrát (v letech 1979 a 1980) vedl přípravné práce na další projekt OSN, opět v sektoru lesů jižního Konga. V tomto období se jednalo hlavně o další formování konžských lesníků během mnoha několikatýdenních průzkumných misí, o shromažďování a doplňování veškerých dostupných kartografických materiálů, stratifikaci navštívených vegetačních formací a jejich mapování a konání leteckých přeletů nad oblastmi, které dosud neměly žádné mapy.

Protože financování zamýšleného velkého lesnického projektu v jižním Kongu se posunulo do dalšího finančního cyklu, byl Ing. Setzer v roce 1981 a v prvé polovině roku 1982 pověřen FAO vedením menšího projektu v Kamerunu (CMR 77/003). S 10 zaměstnanci a jedním kamerunským lesním inženýrem měli za úkol ověřit a porovnat výsledky dvou předcházejících inventarizací (CTFT a FAO) v 300 000 hektarové koncesi průmyslového koncernu SOFIBEL v poloopadavém pralese Deng–Deng okolo městečka Belabo ve východní provincii Kamerunu.

V prvé fázi bylo potřeba vyřešit citlivě problém protestů mocné těžební společnosti proti výsledkům dřívějších inventarizací. To vyřešila podrobná studie tzv. komerčních koeficientů hlavních těžených dřevin v koncesi SOFIBEL, která dokázala mj. neúměrné plýtvání dřevní hmotou.

Ve druhé fázi projekt řešil v terénu praktické vyznačování stromů k těžbě na příští dva roky podle principů hospodářské úpravy a zachování trvalé produkce lesa. Vycvičené družstvo se stalo základem personálu nově zřizované kamerunské organizace CENADEFOR (obdoba českého ÚHÚL).

V prosinci 1982 nastoupil Ing. Setzer jako ředitel velkého projektu „Développement forestier du Sud Congo“ FAO/PRC 80/005 („Lesnický rozvoj Jižního Konga“) v Brazzaville. V jím vedeném teamu působilo 25 mezinárodních i konžských expertů a podle periodicity prací 45 – 80 stálých zaměstnanců. Projekt trval od prosince 1982 do května 1988 a pracoval s rozpočtem více než 4,5 milionu US dolarů.

Třemi základními úkoly projektu byly:

          Podpora struktur konžské lesnické administrativy. Revize lesnické legislativy. Vytvoření národní služby pro inventarizaci a hospodářské úpravy lesů.

          Inventarizace tří UFA (Jednotek hospodářské úpravy lesa – obdoba našich LHC) č. 2, 5 a 6, ve kterých se měla po ukončení prací znovu od r. 1989 povolovat těžba na ploše projektem nově navržených koncesí. Plocha lesů těchto tří UFA byla 1 250 000 ha a zadání inventarizace předpokládalo mj. fotointerpretaci a kartografii základních vegetačních formací, studii hlavních lesních ekosystémů, vlastní inventarizaci celé plochy na základě statistických šetření (taux d?inventaire 0,5 %) a vypracování prvých hospodářských plánů v Kongu pro UFA 2, 5 a 6.

          Lesnický rozvoj rurální populace jižního Konga v krajích Niari a Kouillou. Zavádění agrolesnictví a zřizování vesnických školek. Zřízení vzdělávacího centra pro zavádění agrolesnictví na vzorové parcele o 25 ha v Loubomu.

Při vedení projektu přicházel Ing. Setzer do styku se všemi obory konžského lesnictví. Na ministerstvu lesů kromě vlastních činností projektu, který řídil, zastával i funkci hlavního technického poradce ministra a zastupoval Kongo na několika mezinárodních jednáních.

Na odborné lesnické škole v Mossendju vedl po tři roky kurzy inventarizace, lesnického plánování a mapování lesů.

Na popud projektu byl v Kongu vyhlášen 6. březen jako „Den stromů“, kdy každý občan vysazuje svůj strom.

Dlouhodobý pobyt Ing. Setzera v Kongu a jeho všestranné zkušenosti a znalost lesnických poměrů ve všech regionech země byly zřejmě důvodem k tomu, že ho FAO jmenovalo v roce 1990 do mezinárodního teamu odborníků, který připravil v rámci celosvětové akce PAFT (Plan d?action foresti?re tropicale) pro Konžskou republiku výhledový plán rozvoje lesnictví na další desetiletí. Kromě toho, že byl Ing. Setzer koordinátorem dvouměsíčních aktivit mezinárodního teamu, sám vypracoval návrh na zachování lesnických ekosystémů a z podstatné části i program dalších inventarizací a plánování těžeb v dalších UFA.

V roce 1989 se Ing. Setzer vrátil do mateřského ústavu v Brandýse nad Labem a až do roku 1992 tam zastával funkci vedoucího odboru zahraničních styků. ÚHÚL v této době měl velmi aktivní styky s lesnickými institucemi, FAO, IUFRO a začal vysílat své odborníky na výměnné akce do ústavů podobného zaměření v Německu, Rakousku, Francii, Švédsku, Finsku, Rusku, Polsku, Jugoslávii, Bulharsku, Kanadě i USA.

Tropických zkušeností Ing. Setzera využilo ministerstvo lesního a vodního hospodářství v letech 1989 a 1990 při vedení skupiny českých odborníků a posouzení vhodnosti česko–nigerijské spolupráce při těžbě a zpracování tropického dříví v nigerijské federální republice Cross River v okolí města Calabar.

Svoji lesnickou činnost v České republice ukončil Ing. Setzer v roce 1992 odchodem do důchodu.

Využil ale nabídky francouzského ústavu tropického lesnictví CTFT v Nogent s. M., který ho okamžitě vyslal do Bangui ve Středoafrické republice. Tam se stal vedoucím středoafrické pobočky velkého regionálního projektu ECOFAC, který financovala a koordinovala EU v Bruselu.

ECOFAC, což je zkratka projektu „Konzervace a racionální využití lesních ekosystémů v zemích centrální Afriky“, pokrýval činnost v ekologicky zajímavých oblastech sedmi zemí rovníkové Afriky. Ve středoafrické republice takovou oblastí byl původní prales Ngotto při hranici s Kongem, právě v oblasti, kde prales navazoval na území, které Ing. Setzer inventarizoval v letech 1974 – 75.

Úkolem středoafrického ECOFACu v období 1992 – 1995 bylo pracovat na lesnatém území mezi řekami Mbaéré a Bodingué o celkové rozloze 125 000 ha.

Projekt vybudoval vlastními prostředky v sousedství velké vesnice Ngotto moderní stanici budoucího výzkumu tropického lesa s několika budovami, laboratoří, kancelářemi, garážemi, dílnami a zdravotnickým střediskem.

Na vlastní lesní ploše bylo navrženo:

Na 60 000 ha hospodářského lesa provozovat lesní těžbu na základě inventarizace a podle ní připraveného plánu.

Na dalších 45 000 ha zřídit chráněné území a provádět zde výzkum původního pralesa.

Na pruhu o ploše 20 000 ha spojujícím několik menších vesnic praktikovat podporu místních zemědělců a zavádět agrolesnické metody.

Z dlouhodobého technického personálu měl Ing. Setzer k dispozici dva belgické experty (stavaře a lesníka) a dva středoafrické lesní inženýry. Jako krátkodobé konzultanty posílala EU renomované vědce francouzských, belgických a italských univerzit. Jejich pokyny pak plnil místní team lesnických ekogard, které si projekt musel z místních středoškoláků vycvičit sám.

Celé zřízení ekogard projekt zavedl na bázi polovojenského výcviku, protože jedním z hlavních úkolů byl také boj proti pytlákům a proti ilegální lesní těžbě.

Během tří let činnosti prvé fáze projektu ECOFAC bylo dosaženo všech vytčených cílů i když v zemi zmítané politickými nepokoji a nejistotami to bylo opravdu někdy velmi těžké. Tyto poměry nakonec byly důvodem, že po ukončení prvé fáze projektu ve svých 62 letech Ing. Setzer opustil Afriku a odešel do důchodu.

Své africké zkušenosti pak po několika letech literárně zpracoval v pěkné knížce „Tamtamy doznívají“, která byla představena na semináři Křtiny 2004 s následující autogramiádou na výstavě Silva Regina v Brně.

Prof. Ing. Jan Jeník, CSc, Dr.h.c.

Narozen: 1929

e–mail: jenik@natur.cuni.cz

Současná pracoviště: Přírodovědecká fakulta (katedra botaniky) UK v Praze a Botanický ústav Akademie věd ČR, Průhonice

Vzdělání a vědecko–pedagogické tituly: ČVUT Praha, V.š. zeměd. a les. inženýrství, 1952 (lesní inženýr); Univerzita Karlova v Praze, Biologická fakulta, 1956 (kandidát biologických věd); Přírodovědecká fakulta UK, 1961 (docent geobotaniky); Přírodovědecká fakulta UK, 1990 (univerzitní profesor botaniky).

Sled zaměstnání: (1) 1952, inženýr–asistent, Výzkumný ústav lesního hospodářství, Opočno; (2) 1952 – 1955, vědecký aspirant, Biologická fakulta UK v Praze; (3) 1955 – 1964, odborný asistent a docent, Biologická fakulta UK v Praze; (4) 1964 1967, Senior Lecturer, University of Ghana, Akkra, Ghana; (5) 1967, Visiting Profesor, University College of Dar–es–Salaam, Dáresalám, Tanzanie; (6) 1967 – 1971, docent geobotaniky, Přírodovědecká fakulta UK v Praze; (7) 1971 1990, vedoucí věd. pracovník, Botanický ústav ČSAV, Průhonice,; (8) 1990 1994, profesor botaniky, Přírodověd. fak. UK v Praze; (9) od 1995 profesor emeritus, Přírodověd. fak. UK v Praze; (10) od 1997, vedoucí vědecký pracovník, Botanický ústav AV ČR

Stručný životopis

Prof. Ing. Jan Jeník, DrSc. h.c. vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze a postgraduálně biologii na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1955 působil jako odborný asistent a v letech 1961 až 1971 jako docent geobotaniky na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po politicky motivovaném vyloučení z univerzity pracoval v letech 1971 – 1990 v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích a Třeboni. Po změně politického režimu v ČR byl v r. 1990 povolán zpět na UK v Praze jako profesor a vedoucí katedry botaniky. V letech 1994 – 1997 byl předsedou Akademického hodnotitelského grémia, které podle mezinárodních kritérií hodnotilo vědecký standard všech 60 ústavů Akademie věd ČR. Po penzionování v r. 1995 působí jako emeritní profesor na UK a na částečný úvazek pracuje jako vedoucí vědecký pracovník v Botanickém ústavu AV ČR. V průběhu své pedagogické aktivity působil delší období také na zahraničních univerzitách v Kábulu (Afghánistán), Akkře (Ghana), Dáresalámu (Tanzanie) a ve Vídni (Rakousko). Na zahraničních expedicích studoval skladbu tropických lesů a savan. Externě učí tropické lesnictví na ČZU v Praze.

Vědecky se zabýval (1) strukturou lesa a lesních stromů (zejména kořenových systémů), (2) ekologií a biogeografií vegetace v evropských pohořích a (3) ekologickou teorií ve vztahu k ochraně životního prostředí. Dlouhodobě působil v mezivládním programu UNESCO „Člověk a biosféra“ jako vedoucí národních projektů, později jako předseda Československého nebo Českého národního komitétu, člen České komise pro UNESCO, místopředseda Mezinárodní koordinační rady programu MAB/UNESCO a poradce gen. ředitele UNESCO pro Světovou sí? biosférických rezervací. Je čestným členem Skotské botanické společnosti, České botanické společnosti a České společnosti pro ekologii krajiny. Působil jako člen nebo předseda ve vědeckých radách českých chráněných krajinných oblastí a je čestným předsedou vědecké rady Krkonošského národního parku.

Publikoval více než 400 odborných studií a je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, učebnic a vědecko–popularizačních knih, vydaných v 8 jazycích ve 12 zemích světa. V roce 1985 získal s kolektivem Cenu ČSAV za soubor ekologických studií o afrických savanách. Za práce v oboru životního prostředí v roce 1993 obdržel Cenu UNESCO Sultána Qaboose. Za zásluhy o českou vědu získal v r. 1997 prestižní medaili Akademie věd ČR „De scientia et humanitate optime meritis“. Za celoživotní práci v lesnických vědách mu Česká zemědělská univerzita v Praze udělila v r. 2005 titul „Doctor scientiarum honoris causa“.

Učitelské, vědecké a organizační aktivity

Tuzemská činnost

Jako učitel Jan Jeník působil od r. 1955 (s vynucenou přestávkou) na Přírodovědecké fakultě UK Praha, kde v různém služebním zařazení a akademických funkcích přednášel a vedl diplomové, kandidátské a doktorské práce v oborech geobotanika, dendrologie, ekosystémy a biomy Země. Již od roku 1958 vedl geobotanické oddělení, založil školu integrované geobotaniky a byl studijním proděkanem fakulty. V ČSAV a později AV ČR působil jako školitel v aspirantském, potažmo doktorském studiu. Na Lesnické fakultě a Institutu tropického a subtropického zemědělství ČZU přednášel kurz o tropických lesích. Na sesterských fakultách v Praze, Brně, Olomouci, Bratislavě a Českých Budějovicích se účastnil – jako člen anebo oponent – práce v komisích pro doktorská, docentská a profesorská jmenovací řízení.

V období 1971 – 1990 byla učitelská činnost doc. Jeníka přerušena politicky motivovaným vyloučením z UK a zákazem pedagogické činnosti. V omezené míře pokračoval ve výuce v rámci jiných institucí: v profesních odborných společnostech přednášel pro botaniky, lesníky a veřejnost a byl častým hostem ekologických pořadů v celostátním rozhlase a televizi. Naučné uplatnění nacházela jeho knižní díla, mezi nimiž jsou vysokoškolská skripta, středoškolské učebnice a vědecko–popularizační knihy týkající se lesa, pohoří a mokřadů. Většina těchto titulů byla přeložena do několika jazyků a vydávána také zahraničními vydavateli. J. Jeník také vytvořil scénář ekologické expozice „Kámen a život“ (spoluautor J. Štursa), která již dvě desetiletí v muzeu ve Vrchlabí moderními technickými a didaktickými prostředky vysvětluje strukturu a funkci horských a lesních ekosystémů. Pedagogické ladění mají též žánrově různorodé články a vícedílné seriály v časopisech Vesmír, Živa a Krkonoše.

Jako vědecký pracovník J. Jeník jednak řešil problematiku vycházející z programů Výzkumného ústavu lesního hospodářství, později Katedry botaniky UK anebo Botanického ústavu ČSAV (potažmo AV ČR), jednak studoval ad hoc problémy vyvstávající z vlastního terénního bádání doma i v zahraničí. Dosažené výsledky jsou zpracovány do podoby výzkumných zpráv a časopiseckých i knižních publikací a v průběhu padesáti let se dotýkají širokého rejstříku odborných témat. Některé tyto publikace reagují na soudobou lesnickou problematiku, např. na potřebu maloplošné obnovy lesů – viz kolektivní práce o ekologii kotlíku s olší lepkavou (1953) nebo práce o ekologii kotlíkové obnovy smíšeného lesa (1957). Téměř půl sta prací se zabývá morfologií, anatomií a vývojem kořenů u významných druhů lesních dřevin, včetně druhů tropických. Kolem dvou set publikací se týká horní hranice lesa a vegetace hercynských pohoří (Krkonoše, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Šumava), v menší míře i přírody v karpatských horách (Bukovské hory, Vysoké Tatry aj.).

Jan Jeník se podílel na mnoha aktuálních vědecko–technických projektech na území ČSSR (potažmo ČR). Účastnil se například geobotanického mapování v Čechách i na Slovensku, záchranného výzkumu zátopových oblastí vltavských přehrad, dále výběru a botanické inventarizace přírodních rezervací, ekologické optimalizace hospodaření v biosférických rezervacích apod. Byl odborným garantem dvou konferencí „Ekologie a ekonomika Třeboňska“ (1978, 1988), které s časovým předstihem a komplexně řešily environmentální problémy přírodně i kulturně významné krajiny. V letech 1994 – 97 byl předsedou Akademického hodnotitelského grémia AV ČR, které podle mezinárodních norem hodnotilo výsledky všech 60 ústavů jmenované instituce. Spolu s J. Květem také vedl početný kolektiv, který na Třeboňsku řešil projekt MAB/UNESCO „Úloha mokřadů v lesním biomu mírného pásma“, jehož souborné výsledky jsou obsaženy v knize „Freshwater Wetlands and Their Sustainable Future“ (UNESCO, 2002).

V návaznosti na badatelskou činnost J. Jeník zastával různorodé organizační funkce v domácích institucích a komisích. Pro potřeby výzkumné činnosti pracoval ve vědeckých radách a komisích na univerzitách, v české i slovenské akademii a v rámci orgánů státní ochrany přírody. Ještě před politickými změnami se účastnil práce v ekologické sekci Československé biologické společnosti při ČSAV, která v předlistopadovém období kriticky posuzovala nesoulad mezi ambiciózní ekonomií a stavem životního prostředí totalitního státu. V letech 1994 – 97 byl předsedou Československého (později Českého) národního komitétu MAB, členem Komise pro otázky životního prostředí AV ČR, členem (potažmo též předsedou nebo čestným předsedou) vědeckých rad velkoplošných chráněných území (Krkonoše, Jizerské hory, Hrubý Jeseník, Třeboňsko, Český kras). Byl organizátorem ekologických a environmentálních kolokvií a vedoucím exkurzí v národních parcích. Stal se čestným členem České botanické společnosti a české sekce Mezinárodní asociace pro krajinnou ekologii.

S vědeckou činností souvisí i rozsáhlá ediční činnost J. Jeníka, která zahrnuje nejen oponentské posudky a účast v redakčních nebo edičních radách, nýbrž také zakladatelskou práci při vzniku dvou multidisciplinárních regionálních časopisů, které se vyvinuly do periodik mezinárodního charakteru – Opera Corcontica (založeno v r. 1964, zatím 39 ročníků) a Silva Gabreta (založeno v r. 1996, zatím 11 ročníků).

Zahraniční aktivity

Přes dobové omezení mobility českých odborníků a informačních toků v období totalitního režimu se Jan Jeník prosazoval jako autor článků v zahraničních časopisech, jako vysokoškolský učitel na zahraničních univerzitách a jako účastník/organizátor vědeckých expedic do mimoevropských zemí. Delší dobu učil jako hostující profesor na univerzitě v Afghánistánu (Kábul, 1962), Ghaně (Akkra–Legon, 1964 – 67), Tanzanii (Dáresalám 1967) a v Rakousku (Vídeň, 1989 – 90). V r. 1969 měl přednáškové turné na západoněmeckých univerzitách (Kiel, Bonn, Göttingen, Erlangen, Cáchy). Jako zvaný účastník přednášel na mnoha konferencích v zahraničí, např. na konferenci „Productivity of Forest Ecosystems“ v r. 1971 v Bruselu nebo sympoziu „Tropické stromy jako živé systémy“ v r. 1976 na Harvardské univerzitě v USA. Své vědecké práce publikoval od r. 1958 v recenzovaných zahraničních časopisech a působil jako recenzent nebo člen redakce v zahraničních periodikách (Flora, Geobios, Životné prostredie).

Během působnosti v tropických zemích J. Jeník prováděl rozsáhlá terénní šetření v lesích, savanách a pohořích, jejichž výsledkem jsou monografie a vědecké články publikované v českých, evropských i zámořských časopisech. Je spoluautorem široce pojaté učebnice tropického lesnictví „Tropical Forest and Its Environment“ (spoluator K. A. Longman), jež vyšla ve dvou anglických vydáních, mnoha přetiscích a překladu do malajštiny (1974, 1987). V r. 1984 vyšla monografie „Ecological study of Toro Game Reserve (Uganda) with special regard to Uganda kob“ (spolueditor P. H. Verner), v níž je řešen dramatický úbytek heraldické antilopy Kobus kob thomasi ve východní Africe. Kniha „Encyclopédie illustrée de la foręt“ (1979) vyšla v pěti vydáních ve Francii a později též v dalších autorizovaných překladech (anglicky, německy, polsky, rusky a slovensky). Do němčiny a francouzštiny byly přeloženy vědecko popularizační knihy o přírodě lesů (spoluautor P. Pecina), jezer (spoluautor V. Větvička), hor (spoluautor V. Větvička) a rašelinišť (spoluautor K. Spitzer).

Prof. Jeník se jako organizátor vědeckých programů aktivně podílel na práci v centrále UNESCO v Paříži, kde působil jako člen byra Mezinárodní koordinační rady programu MAB/UNESCO, člen poradního sboru gen. ředitele UNESCO pro světovou síť biosférických rezervací a v r. 1995 též jako volený místopředseda Mezinárodní konference UNESCO v Seville, která významně posunula světovou ochranu přírody směrem k problematice trvalé udržitelnosti vyhlášením tzv. sevillské strategie. Účastnil se také dalších mezinárodních projektů, jež měly výstup v monografiích nebo internetových prezentacích. Z novějších lze uvést syntetickou kapitolu o biodiverzitě v globální příručce o světových pohořích („Mountains of the World: a Global Priority“, 1997), dále kapitolu o pohořích v internetové encyklopedii o životadárných ekosystémech Země („Encyclopedia of Life Support–Systems“, UNESCO, 2002) a spoluautorství v knize „Alpine Biodiversity in Europe“ (2003), jež byla výsledkem projektu European Science Foundation.

Výsledky vědecké práce a jejich ohlasy

Výsledky padesátileté odborné činnosti prof. Jeníka jsou souborně dokumentovány v seznamu publikací a jejich význam lze do určité míry posuzovat podle příležitostně zveřejněných ohlasů (citací, recenzí a korespondence). U odborníka, který působil po značnou část aktivního života v politicky rozdělené Evropě, je nutno přihlédnout ke značné izolovanosti české vědy a omezenosti informačních toků v předlistopadovém období 20. století. Přiměřené jazykové schopnosti však Jeníkovi dovolovaly publikovat výsledky v německé a později zejména v anglofonní oblasti. Nejen v časopisecké literatuře, ale také v zahraničních monografiích a učebnicích lze proto najít odkazy, textové citace a přejaté obrázky z prací J. Jeníka a jeho spolupracovníků.

Velký počet ohlasů se vztahuje ke studiím kořenových systémů u lesních stromů, v nichž J. Jeník spojoval aspekty morfologické, anatomické a ekologické. V monografii o kořenech evropských dubů (1957) vypracoval ucelenou klasifikaci a terminologii pro morfogenezi kořenových orgánů u juvenilních a adolescentních stromů v různých ekologických podmínkách; tato práce se později stala modelem pro popis stromových kořenů. V osmidílném seriálu v časopise Preslia (v letech 1967 – 73) popsal stavbu a adaptace u tropických lesních stromů, včetně dosud neznámých typů vzdušných (dýchacích) kořenů. Rhizologické publikace J. Jeníka jsou citovány v metodice a diskutovány u tuzemských autorů; našly uplatnění i v zahraničních monografiích, například:

E.M. LAVRENKO & A.S. KORČAGIN: POLYEVAYA GEOBOTANIKA (MOSKVA/LENINGRAD, 1960)

J.N.KÖSTLER ET AL.: DIE WURZELN DER WALDBÄUME (HAMBURG/BERLIN, 1968)

F.HALLÉ et al.: Tropical Trees and Forests (Berlin/Heidelberg/New York, 1978)

R.F. SUTTON & R.W. TINUS: Root and Root System Terminology (USA/Canada, 1983)

P.W. RICHARDS: The Tropical Rain Forest (Cambridge, UK, 1996)

Ke komplexnímu výzkumu lesních a savanových ekosystémů přispěl Jeník (se spolupracovníky) aplikací širokého rejstříku mikroklimatických, synekologických a fytosociologických metod. Lesnicky využitelné výsledky jsou např. v monografii o maloplošné obnově listnatých lesů nebo ve studiích o horní (alpínské) hranice lesa v českých pohořích. Pro západoafrické savany vytvořil (spolu s J. B. Hallem) první fytosociologickou klasifikaci a vyslovil biogeografickou hypotézu o příčinách rozdělení západoafrického a středoafrického lesního bloku (tzv. dahomský hiát). Původní ekologicko–fyziologickou syntézu obsahuje též výše zmíněná učebnice o tropickém lese a jeho prostředí (společně s K. A. Longmanem). V zahraničí jsou tyto lesnické a dendrologické výsledky dále citovány např. v těchto knižních dílech:

R.GEIGER: Das Klima der bodennahen Luftschicht (Braunschweig, 1961)

R. SCHNELL: Introduction a la phytogéographie des pays tropicaux (Paris, 1970)

F. WHITE: The Vegetation of Africa (UNESCO, 1983)

F.B.GOLLEY: Tropical Rain Forest Ecosystems (Amsterdam/Oxford, 1983)

P.B. TOMLINSON: The Botany of Mangroves (Cambridge, 1986)

R.A.A. OLDEMAN: Forests: Elements of Silvology (Berlin/Heidelberg, 1990)

D.J. MABBERLEY: TROPICAL RAIN FOREST ECOLOGY, 2ND EDITION (LONDON, 1992)

O.W.ARCHIBOLD: Ecology of World Vegetation (London/New York, 1995).

V teoretické a aplikované literatuře jsou ohlasy Jeníkových prací nejčastější ve vztahu k ekologii, biogeografii a ochraně horské přírody. V knižně vydané habilitační práci z r. 1961 komplexně popsal vztah topografických a klimatických faktorů k rostlinným společenstvům ve Vysokých Sudetech a s časovým předstihem vysvětlil příčiny vzniku středisek endemismu a mimořádné druhové biodiverzity. V interdisciplinárně pojaté „teorii anemo–orografických systémů“ je analyzováno soužití rozmanitých rostlin a živočichů v postglaciálním období a navrženy zásady ochrany anebo managementu v přírodních rezervacích a národních parcích některých evropských a severoamerických pohoří. Je na ní odkazováno v botanických, klimatologických nebo geografických mono–grafiích, například:

M.F. PRICE: Mountain Research in Europe (UNESCO, 1995)

B. MESSERLI, J.D. IVES (EDS.): MOUNTAINS OF THE WORLD: A GLOBAL PRIORITY (NEW YORK/LONDON, 1997)

H.G. JONES et al. (eds.): Snow Ecology (Cambridge, 2001)

L. NAGY et al. (eds.): Alpine Biodiversity in Europe (Berlin/Heidelberg, 2003)

Internetový registr Web of Science zaznamenává v impaktových časopisech mnoho desítek citací vědeckých prací J. Jeníka (a spoluautorů), avšak nezachycuje publikace před rokem 1980, ani početná knižní a monografická díla, jež v produktech ISI žel nebyla excerpována. Internetové vyhledávače Google a Yahoo pod hesly „Jenik J“ nebo „Jeník J.“ odkazují na uplatnění Jeníkových vědeckých poznatků v různých odborných publikacích, mezinárodních dokumentech a osnovách zahraničních univerzit.

Prof. Ing. Erich Václav, DrSc.

Českým lesnickým expertem v Africe a Asii aneb Toulavé boty českého lesníka v letech 1965–1989

Jak se postupně rodila knížka Ing. Setzera „Tamtamy doznívají“, o jeho dvacetiletém působení v lesích rovníkové Afriky, uzrávala ve mně myšlenka, spojit její vydání s odborným seminářem na téma „České lesnictví ve světě“.

Jak původně obecná myšlenka nabírala konkrétnějších podob, došlo na shánění se po jménech a adresách „nestorů“, na tomto poli, kterými alespoň v mých představách od studentských dob, byli díky krásným knížkám, které mě v představách přenášely do světa, pánové Jeník a Václav. Mé původní obavy o jejich zájem o připravovaný seminář, vzhledem k věku mi poprvé rozptýlil spolu s předáním kontaktů přítel Karel Rokyta, který byl v posledních letech s oběma, dnes již váženými profesory, v pracovním kontaktu. Další rozptýlení, k mé velké radosti, přišlo při osobním setkání s oběma profesory, ke kterým jsem celá léta, co jsem tak nějak platonicky toužil po nějaké podobě jejich životní cesty, shlížel jako ke vzorům a nedostižným metám. To ale trochu předbíhám.

Nejdříve odešly dopisy o záměru uspořádat ve spolupráci ÚHÚL a ČLS seminář, kde by se v přehledu představilo celé období působení našich lesníků v zemích třetího světa od šedesátých let po dnešek. K mému potěšení přišly kladné odpovědi a prakticky ihned se rozvinula i spolupráce na příspěvcích obou světoběžníků. Po třech decéniích, řečeno jazykem taxátorů, jsem si začal doplňovat informace o jejich působení, jak v lesnictví našem, tak v lesnictví tropických a subtropických oblastí, čímž se můj obdiv k oběma pánům profesorům ještě zvýšil.

Život nám přináší různá překvapení. Nikdy jsem netušil, že se s těmito lidmi vůbec seznámím, navíc v jejich plné životní síle a elánu, který bych přál všem o mnoho mladším a že se s nimi, ať již díky přípravě semináře, tak i díky běžným odborným kontaktům, či přípravě tohoto almanachu tak sblížím.

S panem profesorem Jeníkem jste se seznámili na jiném místě. V následujících řádcích mi dovolte představit Vám životní dráhu pana profesora Ericha Václava, doktora věd.

Stručný životopis

Profesor Erich Václav se narodil 29. března 1930 v Orlové. Lesnictví vystudoval v roce 1953 na ČVUT v Praze, kde zůstal až do roku 1956, jako vědecký aspirant fakulty a věnoval se šlechtění lesních dřevin. V následujícím roce potom obhájil disertační práci (CSc.) a do roku 1965, kdy obhájil habilitační práci a stal se docentem, působil jako odborný asistent.

Rok 65 byl zlomový, jelikož jej prvně přivedl do oblastí, kterým následně v menší, či větší míře zasvětil celý život. Do roku 1967 se podílel na expertíze v Tanzánii. V roce 1969 vyšlo za jeho přispění první číslo Silvaecultura tropica et subtropica a následovalo působení v mnoha rozvojových zemích a to až do roku 1991, do odchodu na zasloužený odpočinek. V tomto období je nutno vyzvednout zejména rok 1979, kdy profesor Václav obhájil, jako dosud jediný český odborník, doktorskou disertační práci na téma tropických lesů a získal titul doktor věd (DrSc.)

Ale tito lidé neodchází do penze a když tak jen formálně. Až do těchto dnů je pan profesor Václav plně zapojen do činnosti obou našich lesnických fakult a to zejména jako vedoucí, či oponent diplomových, disertačních, či habilitačních prací.

Lokality a druh expertíz

Během čtyř expertíz v průběhu čtvrtstoletí byly realizovány práce na pěti dlouhodobých projektech v Africe a Asii. Tyto expertízy trvaly celkem osm a půl let a mimo ně se uskutečnily i dvě krátkodobé expertízy v západní Africe.

TANZANIE, VÝCHODNÍ AFRIKA 1965 – 1967

Bilaterální expertíza na výzkumném lesnickém ústavu v Lushoto (Silviculture section). Jako první šlechtitel lesních dřevin v zemi (Tree breeder) řešil pan profesor Václav tyto šlechtitelské otázky: semenné porosty a výběrové stromy, testování potomstev, provenienční pokusy, introdukce dřevin v rozsáhlém arboretu a polních stanicích, řízkování dřevin a roubové plantáže, vypracování šlechtitelského programu 1967 – 1970, spolupráce s keňským šlechtitelským ústavem, pobyty v Serengeti a ostatních národních parcích, na Kilimandžáru a sopce s nejhlubším kráterem světa Meru (český prvovýstup).

VÝCHODNÍ PÁKISTÁN – BANGLADÉŠ, JV. ASIE 1970 – 1971

Expertíza na projektu FAO UN, pro který byl panem profesorem Václavem, jako vedoucím autorského kolektivu, vypracován vítězný projekt: Vybudování výzkumného lesnického ústavu v Chittegongu. Na jeho realizaci se podílel šlechtěním dřevin (Forest genetics, tree breeding), přežil tam cyklón století, volby, občanskou válku, vznik nového státu i evakuaci do Indie a Thajska. Pracoval i ve stoletých týkových plantážích (taungya systém) a v největší formaci mangrove na světě – v Sundarbansu, s výskytem bengálského tygra.

VIETNAM, INDOČÍNA, 1980 – 1983

Ředitel (Chief Technical Adviser) dvou tzv. velkoškálových projektů FAO UN na zvelebení dvou výzkumných ústavů lesnických v Hanoji a Hočiminově městě (Saigonu). Vybavení ústavu, jeho laboratoří a knihovny, školení pracovníků, jazykové kursy, organizování zahraničních cest, studijních pobytů a stáží, zvelebení venkovních stanic, přijetí Vietnamu do IUFRO, zorganizování první vědecké konference ústavu, natočení prvních odborných lesnických filmů.

LAOS, INDOČÍNA, 1986 – 1989

Expert agrolesnictví na projektu FAO UN v Luang Prabangu. Školení obyvatelstva a zakládání agrolesnických plantáží ve 167 vesnicích (175 000 ha). Práce na venkovních stanicích projektu, zakládání plantáží 62 druhů lesních dřevin. Vypracování prvních lesnických map dvou lokalit severního Laosu a vypracování tří lesních hospodářských plánů, 10 jednoduchých laoských učebnic agrolesnictví pro mládež i dospělé. Založil první Národní park v Laosu a též i první lesnickou školu v severním Laosu.

Bylo přímo symbolické, že jako zahraniční expert pan profesor Václav končil svou expertízu v r. 1989 na ústředí FAO UN v Římě současně s Ing. O. Setzerem z tehdejšího Lesprojektu (dnes ÚHÚL).

DVĚ KRÁTKODOBÉ EXPERTÍZY V R. 1974 V SENEGALU, GUINEI, SIERRA LEONE, LIBERII A V POBŘEŽÍ SLONOVINY V ZÁPADNÍ AFRICE

Studium druhového zastoupení cenných afrických dřevin, možnosti společného projektu na těžbu, zpracování a dovoz tropické kulatiny pro čsl. nábytkářský průmysl.

–––

Účast na světových kongresech

1981 – Světový kongres Mezinárodního svazu výzkumných ústavů lesnických IUFRO v Koyto, Japonsko (spolu s Ing. O. Setzerem)

1985 – Světový lesnický kongres, Ciudad de Méjico, Mexico (spolu s Ing. O. Setzerem)

Světové a regionální konference – účast nebo zaslané referáty

1981 – účast na regionální konferenci FAO UN pro jihovýchodní Asii a Pacifik; Suva, Fidži

Zaslané referáty:

1967 – Světová konference Man – made Forests, Canberra, Austrálie. Publikován referát o šlechtění lesních dřevin v Tanzanii.

1969 – Světová konzultace Second World Consultation on Forest Tree Breeding, Washington, USA. Publikovány dva referáty o šlechtění tropických dřevin a o šlechtění břízy a olše.

1974 – Světová konference Vegetative propagation on Forest Trees, Rotorua, Nový Zéland. Publikován referát o vegetativním rozmnožování břízy.

–––

S odkazem na výše uvedené expertízy, kongresy a konference je zřejmá i bohatá spolupráce pana profesora Václava s agenciemi OSN – UNDP, FAO UN, UNESCO, UNEP, WFR aj., jakož i s institucemi tropického lesnictví CFI Oxford, ICRAF Kenya, IUFRO aj.

Za všechna hodnocení a ocenění, kterých se profesoru Václavovi dostalo je nutno zmínit alespoň několik nejvýznamnějších:

Vysoké ohodnocení obou projektů vládou Vietnamu.

Akcent na dobrou spolupráci s Forest Research Institute v Hanoji.

Ocenění pokroku a přínosu na všech projektech od Mr. Flores Rodase, od J. Turbanga z FAO Bangkok a od M. K. Muthoo z FAO v Římě.

Vysoké ocenění přínosu projektů pod vedením Ericha Václava prof. L. Pryorem z Austrálie, prof. W. Liesem, presidentem IUFRO, Dr. H. Seipem, GŘ norských lesů v rámci Regionálního úřadu pro Asii a Pacifik.

Ocenění pokroku při realizaci projektů pod vedením E. Václava od K. Kitataniho, vedoucího oddělení ústředí UNDP v New Yorku pro Asii a Pacifik a K. Englunda, reprezentanta UNDP ve Vietnamu.

Činnost v lesnické a dřevařské sekci ČSAV

V r. 1963 byla založena Komise pro komplexní výzkum rozvojových zemí (KKVRZ) ČSAV a od r. 1965 fungovala lesnická a dřevařská sekce, která zároveň koordinovala lesnický a dřevařský výzkum tropů v Československu. Profesor Václav pracoval jako vědecký sekretář této sekce a koordinátor výzkumu v letech 1968 – 1970. V té době též intenzivně pracoval jako člen mezioborové komise na znovupřijetí Československa do FAO UN, což se podařilo v r. 1969 a ještě v tomto roce doprovázel nám. generálního ředitele a hlavu lesnického odboru FAO UN prof. Steenberga na jeho cestě po Československu. Též se zúčastnil všech symposií sekce ČSAV až do jejího zrušení v roce 1990 ve Zvolenu. Této derniéry se mj. zúčastnil i Ing. O. Setzer a Ing. M. Kraus z Lesprojektu.

Pedagogická činnost v tropickém lesnictví

Profesor Václav se také zasloužil o založení prvního pracoviště tropického lesnictví v Československu – katedry světového lesnictví na lesnické fakultě v Praze (1959). V roce 1962 – 63 absolvoval první postgraduální kurs pro budoucí čsl. experty v rozvojových zemích. Po návratu z prvé expertízy potom byl gestorem dvou postgraduálních kursů tropického lesnictví (1968 – 69 a 1973 – 74), jakož i gestorem krátkodobých kursů v témže oboru v r. 1977, 1979 a 1990. Přednášel pěstování lesů v tropech na lesnické fakultě v Brně 1968 – 69 a měl i pravidelné a především občasné přednášky na lesnických fakultách v Brně a ve Zvolenu (1968 – 2006)

Pravidelně též přednášel ve státech svých expertíz na různých školách a jiných institucích tropického lesnictví.

Vědeckovýzkumná činnost v tropickém lesnictví

Ve spojení s činností v zahraničí je profesor Václav autorem osmi závěrečných zpráv výzkumu v tropickém lesnictví a též doktorské disertační práce. Byl navíc školitelem doktorandů a autorem četných oponentských posudků zahraničních stážistů a doktorandů (Vietnam, Irák, Etiopie aj.).

Publikační činnost v tropickém lesnictví

Profesor Václav je spoluzakladatelem a dlouholetým editorem cizojazyčného sborníku Silvaecultura tropica et subtropica (12 čísel 1969 – 1988, 54 autorů prací o lesnictví 24 zemí, bibliografie prací čsl. autorů 1973, příznivé ohlasy z FAO UN a IUFRO). Publikoval přes 120 prací z oboru tropického lesnictví a přes 60 dokumentů pro FAO UN. Napsal čtvero skript (1969 – 1993) jako autor, spoluautor i vedoucí autorského kolektivu. Je autorem kapitoly o tropickém lesnictví v celostátní učebnici Kudrna a kol.: Biosféra a lidstvo (1968), autorem monografie o lesních plantážích tropické Afriky (1984) a čtyř knižních cestopisů: Ve stínu Kilimandžára (1974), Bengálské ohně (1978), V zeleném království pěti kontinentů (1989) a Čarovný svět pěti kontinentů (1995). Je autorem projektu na vybudování výzkumného lesnického ústavu v Burmě (Myanmar) pro FAO UN a několika projektů FAO UN pro Laos.

Přehled publikací E. Václava o tropickém lesnictví:

Období Téma Počet prací

        Canadian International Development Agency

          Forest Resources Development Project – bilateral project

          Responsible for development of a report on forest resource of Uganda.

          Publikace: Forest Resources of Uganda, Report presented to CIDA and the Government of Uganda (1973)

1978 – 1979 Bangladesh

          FAO of the United Nations.

Forest Inventory and Aerial Photogrammetry Expert.

          Responsible for organisation, administration and co–ordination of the inventory group. Work included a detailed programming of activities, budgeting and training. Research program in the management aspects of teak plantations

1979 Thailand

          USAID

          Forest biomass and development of village woodlots as a renewable energy resource

1980 – 1981 Indonesie

          Canadian International Development Agency

          Project Manager – National Forest Inventory – pilot inventory project of parts of Sumatra

          Publikace: Evaluation of Forest Resources of Riau Province of Sumatra, Indonesia (1981).

OBDOBÍ : 1981 – 1990

1982 to 1984 Pakistan, North West Frontier Province,

          FAO of the United Nations –

Chief Technical Advisor

          Establishment of the Forestry Pre–investment Center

          Objective of this project was to establish a center for carrying out integrated development planning, natural resources surveys, introduction of modern forest management practices and formulation of recommendations for long term development and nature conservation strategies for natural resources.

1984 to 1986 Nigeria (Ibadan)

          FAO of the United Nations,

          Forest Management Expert:

          Management planning and forest management in natural forest and a large industrial plantation in the southern part of Nigeria.

1988 – 1989 Guyana, South America

          Inter–American Development Bank

          Establishment of Forest Management Planning and Inventory cell

1989 – 1990 Uganda.

          World Bank Project

          Forest Management specialist.

          Rehabilitation of Forest Management and Inventory Section of the Uganda Forest Department.

OBDOBÍ: 1991 – 2000

1991 – 1993 Bhutan.

          World Bank

          Forest Management Planning Expert

          Establishment of a forest management planning system in the country. Development of a system of Ecological Reserves in the areas brought under a systematic forest management.

1993 – 1994 Pakistan. Sindh province

          Asian Development Bank

          Project Implementation Advisor;

          ADB Sindh Forestry Development Project,

          Principal advisor assisting in the overall management and implementation of the project. Main focus was on a rehabilitation of irrigated forest plantations which included extensive engineering works. A large Social Forestry component of this project focused on conservation measures, plantation activities, extension strategies, developing farm forestry approaches and agroforestry models.

1995 – 1996 Bhutan

          Austrian Government

          Project Co–Manager

          Integrated Forest Management Project

          The objective of this project was to determine environmental and economic viability of utilisation of fir forests. The focus of the project activities was on infrastructure development, beginning of harvesting and utilisation operations, and on a long term ecological research to provide basis for an environmentally sound forestry practices.

1996 – 1998 Bhutan

FAO of the United Nations

          Chief Technical Advisor

          Forest Resource Management and Institutional Development Project

          The main objectives of this long term FAO involvement were:

          1. Expansion of management planning and implementation capabilities both at the central and territorial levels.

          2. Nature Conservation, Biodiversity and watershed protection activities

          3. Support to the Social Forestry and Extension Section of the Forest Department.

2000 Tanzania, Ngorongoro district

         Austrian Government

          Project Consultant

          Regional Development Project

          Formulation of a regional development plan focusing on natural and human resource development

Závěr

První je demografická a sociální struktura a je základem, z níž vyplývá příští vztah ke kulturám a provedeným pracím.

Druhým bodem je příprava na ochranu výsadeb. Obvyklé je, že termiti, plísně a jiní škůdci nebyli nikdy sledováni. Pak dodatečně následuje chemie.

Třetím argumentem je využití náboženských (islám) tezí, které dle Koránu praví: „Zasadil–li jsi za život jeden strom, udělal jsi tolik, jako by jsi se celý život modlil“. Volný překlad, ale účinný. Stejně tak jako „Certifikát“ OAU platil víc než pas OSN.

Reálné poznání spočívá v tom, že jazyková příprava našich expertů často nestačí ke konverzaci s rodilými Angličany, ale odbornou přípravou je převyšují. Dalším, ale těžko řešitelným nedostatkem je skutečnost, že půdoochranné a lesnické aktivity je možno hodnotit tak po 10 – 15 letech. Toto je spíše doporučení pro FAO. Realizátor se o skutečných výsledcích zpravidla nikdy nedozví. Získané zkušenosti nejsou nikdy ověřeny.